Jaroušek mě vyhodil od počítače (a bude hůř)

letak400Den první

To jsou zase móresy. Nejdřív se trmácím z Hodonína do Brna, říkám si, no sláva, konečně aspoň trochu město na úrovni, jako pro ‚do světa na zkušenou‘ bych si dovedl představit i lepší destinaci, ale co už, jsem od přírody skromný, abych nakonec skončil v tak nehorázné díře, že i to nejmenší lego city druhé jakosti z výprodeje je proti tomu prosperující metropole. No co už. Aspoň jsem se cestou v autě poblil, jedna nula, hahaha.
Bydlí tu dvě kočky ženského pohlaví, což mně je už bohužel úplně egál, a na dvoře pobíhají dvě obludy velikosti telete a jakmile mě zmerčí za oknem, můžou se pominout. Co chcete od psů. Chodím kolem okna se zdviženým ocáskem.
Pak tu bydlí paní, pán a malý panáček, který mě sice hladí, pusinkuje a dává mi z prstu tvaroh, ale taky otravně ječí a rámusí s harampádím, kterého se tu všude valí požehnaně.
Večer přijel další pán, ale naštěstí zase odjel, jinak nevím, jestli bych se hnedle nezbláznil, měl hrozný humory.
Paní v jednom kuse vysává, asi je za to placená, nebo jen prostě střelená. Protože to se snad nedá dělat ani z nudy, natož zadarmo.
Jo a vykadil jsem se jim za gauč. Dva nula.

15135844_1817656451837981_6838146999082250240_n

Den druhý

Nová paní mi stříhá drápy! Vrchol drzosti. Budu muset referovat Nadě do Hodonína. Ta na takové blbosti neměla čas. Ani na vysávání patnáctkrát denně. Co je to za cvokhaus?
Večer jsem zaslechl, jak se ti dva rádobyvelitelé o mně baví (poté, co mě postopadesáté vyhodili z linky) a prý si na sebe upletli bič. Prý jim asi jedna Linda nestačila. No patrně ne, když to říkají. Proto si mě taky pořídili, i když nevím, proč bych měl být Linda, když jsem Jaroušek. Trhlá paní si to furt není schopná zapamatovat a volá na mě Matýsku, Macinku, Jánošíku nebo v lepším případě Jurášku. Bože!

p_20161127_135458p_20161127_135444Den třetí

Ráno jsem se jim vykadil za gauč. Tři nula. A v noci jsem malému panáčkovi propíchl domeček. Čtyři nula, ale to nebylo v plánu, rád jsem si tam hrál. Prostě najednou to u futer zasyčelo a sneslo se to celé k zemi. No co. Jen tak tak jsem unikl ze sutin a zachránil holý život! Takže nechápu proč ten otrávený ksicht. Místo aby se radovala, že její nový oblíbený kocourek je v pořádku. No, hned ráno všichni odjeli a nechali mě tu s kočkama. Že by s nima byla bůhvíjaká družba, to se říct nedá. Odpoledne jsem počůral šusťavej polštář. To bylo řečí o přednostně odbavovaných raketách na Měsíc. Nevím, jestli Měsíc není nějaký eufemismus pro Hodonín. Musím si to vygůglit. Dvě kočky v Liščí noře jsou pořád lepší než milión koček u Nadi. Každopádně pět nula. Zatím se mějte, jdu si vrnět luxofilce do klína, třeba ji to na chvíli zastaví…

p_20161128_134538

Rubriky: Tipy a nápady, Události, Ze života | Štítky: , , , , , , | 1 komentář

Mise (ne)splněna

Nedávno jsem tu psala o fotoknize od Saal Digital, a dnes je na řadě jejich fotoplátno. Jen houšť takových firem, co sebevědomě rozdávají své produkty a nic za to nechtějí, kromě upřímné recenze. Ovšem ti zákazníci, to je neskutečná pakáž. Nejsou schopní ani tu blbou recenzi napsat a musí se nechat upomínat. Ach jo. Takže jsem dítěti vrazila misku s nakrájenou broskví, P. pověřila dozorem a už to sypu, už to sypu!

ob2

Jako jasně, dalo se čekat, že obraz bude krásný a kvalitní, vypnutý na úhledném dřevěném rámu, barvy syté a zářící,  a že mi jej nejspíš pošlou perfektně dopravcoodolně zabalený do dvou dní od zadání, jinak by se nekasali a nechtěli za to v normálním režimu takovou pálku. To jsem čekala a v žádném bodu se nezklamala. Nečekala jsem však, že bude takový problém pořídit fotku, kterou si pak budu chtít pověsit do obýváku a po zbytek svých dní na tomto světě na ni čumět. Jsem totiž myslela, že naženu tu bandu na jeden flek, uděláme cvak cvak a nazdar. Hm.

ob1

Jak asi lze vytušit, naivně jsem si představovala, že P. a M. jsou inteligenti a bude jim stačit říct tady si sedni, usmívej se a koukej do objektivu a zbytek havěti že ošálím nějakejma kokinama. No, vzdala jsem to hodně rychle. Koček máme všude už za ta léta bžilióny, tak to teda vyhrály ty dvě psí telata a šlo se pózovat ven. Sehnat tři němé tváře a otráveného P., udržet je na místě, donutit je koukat do aparátu… ne, není to možné. Výsledný záběr proto vypadá jako takové to „nikdy nezveřejněné fotografie z natáčení“ nebo „stalo se v zákulisí“ nebo „nepovedené snímky“ nebo „modelové se připravují“, případně „do záběru vtrhli cizí psi“. Každopádně věřte, že je to to nejlepší, co jsem z té bandy nevděčné dostala.

ob3

No, koukám na to denně už nějaký ten týden a dobrý :) Je to rozměr 60×40 a pro srovnání mám náhodou hned vedle pověšenou Babetku, kterou mi vytiskla před lety již zapomenutá konkurence. Upřímně, mé neznalé oko nevidí nějaký zásadní rozdíl v provedení či kvalitě. Možná archeologové jednou pod naším barákem vykopou dva hadry a z Babetky bude jen šmouha na toaleťáku, kdežto na druhém budou stále zřetelní tři námořníci a dvě houně. Asi jo, protože ta cena je prostě pekelná. Nechci znít jak takoví ti „já si koupil marmeládu v jednotě za dvanáct korun a je toho litr heč“, ale v déemku jsem si nechala udělat Maru s 50% slevou na 80×60 za pětikilo a i v plné ceně je to pořád o dost míň než podstatně menší formát u Saal. Tak nevim no. Pokud na to máte, směle do toho. Focení zběsilých smeček zdar a podnikání Saalu slávu a díky!

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Ze života | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

HLEDÁ SE JEANIE!

AKTUALIZACE 2. května
Nová rodina, která si vzala Jeanie k sobě, se majitelce ozvala. Bohužel odmítají jakýkoli kontakt, o vrácení psa nemluvě. Bezcitnost k lidem si nezadá s tou ke zvířatům. Díky všem, kdo se snažili ve věci pomoci.

——

S důvěrou ve své milé čtenářstvo dnes vkládám prosbu zoufalé kamarádky. Prosím, přečtěte a můžete-li, zkuste pomoci. Děkuji z celého srdce!

jean1

Prosím vás o pomoc s nalezením naší fenky Jeanie (džejný, psáno i Janie). Potkalo nás něco neuvěřitelného a já rychle ztrácím naději na to, že se s naším milým potřeštěncem ještě někdy uvidím. Prosím ty z vás, u kterých je naděje, že by se přes ně tyto informace mohly posunout správným směrem, abyste si následující řádky přečetli a zkusili předat zprávu, sdílet, oslovit… Jestliže se tento příběh dostane až tam, kde nyní Jeanie pobývá, mám naději, že se s ní znovu shledám.

Jeanie jsme si v srpnu 2007 pořídily já a moje máma. Pes, kterého jsme si obě odnepaměti přály, nám v podobě dvouměsíčního divokého štěněte najednou dočista změnil život – přinesl spoustu starostí a zničených věcí, ale především lásku, radost a bezmeznou věrnost. Asi po pěti letech jsem se od mámy odstěhovala (obě jsme zůstaly v Brně), a protože Jeanie byla zvyklá na nás obě a my na ni, začaly jsme se o ni nejdříve starat systémem „střídavé péče“ a později, aby měla klidnější režim, žila Jeanie dlouhodobě vždy u jedné z nás a druhá přicházela často na návštěvy. Jeanie tento systém přijala bez větších problémů, byl to šťastný, rozmazlený pes.

jean2

Od konce léta 2015 žila Jeanie u mě, respektive u nás, protože jsem se mezitím vdala (z mého manžela se už dávno předtím stal člen Jeaniny milované smečky). U nás měla podle plánu Jeanie být minimálně rok. Potom ale moje máma dostala pracovní nabídku v Praze a my zároveň čekali miminko. Rozhodli jsme se, že aby máma neodešla do cizího města úplně sama, dostane Jeanie do péče místo nás (a nám se trochu ulehčí období prvních týdnů po narození dítěte). Na začátku prosince se tedy z Jeanie stala „Pražanda“. Vstoupila jsem do osmého měsíce těhotenství a v prosinci zvládla mámu s „pesou“ ještě dvakrát navštívit, než jsem se musela vzhledem k blížícímu se porodu a rizikovému těhotenství cestování na nějaký čas vzdát.

V polovině ledna jsem porodila zdravou holčičku, která je úžasné, ale bohužel také poměrně náročné miminko. Od ledna doteď pro mě cesta do Prahy nebyla možná, bylo to zkrátka příliš daleko. Máma za námi pravidelně jezdila na krátké návštěvy, a tak se mi stýskalo právě po Jeanie. Přestože týdny s miminkem utíkaly rychle, neskutečně jsem se těšila na to, až zase budu moci navštívit svého psa. Prakticky denně jsem ji nechávala pozdravovat, ptala jsem se na to, jak se má, jak zvládá život v novém městě… Moje máma mi odpovídala, že se Jeanie má dobře, že pomalu stárne, spolu chodí na procházky, tráví večery drbáním u televize a podobně.

Šestadvacátého dubna přišel šok. Začala jsem plánovat návštěvu mámy a Jeanie – a dozvěděla se, že Jeanie už u mámy není. Dlouho. Všechny ty řeči o tom, jak si spolu spokojeně žijí, byly lež.

Nejdříve to vypadalo, že máma dala našeho psa rodině, která žije v domku se zahradou nedaleko jejího pražského bydliště. To byla pro mě strašná rána a zrada, ale utěšovalo mě vědomí, že je možné psa navštěvovat a taky snad získat zpět k sobě domů do Brna. Pak bohužel vyšlo najevo, že máma ve skutečnosti neví, kde se Jeanie nachází – dala ji totiž do útulku k adopci.

O den později jsem se přímo od zaměstnankyně útulku dozvěděla, že k tomu došlo už první týden v lednu, tedy v době, kdy mě máma ústně i písemně ujistila o tom, že si Jeanie nechá, ačkoli si kvůli tomu bude muset hledat nový pronájem. Jeanie trpí silnou separační úzkostí, kterou jsme v minulosti několikrát řešily (konzultace s psím psychologem apod.), v plně zařízeném pronajatém bytě poničila dveře a další věci a majitelka bytu dala najevo, že takový pes tam být nesmí. Místo aby máma začala hledat jiný pronájem (nezařízený, aby Jeanie nemohla ničit cizí majetek), začala v prosinci uvažovat o tom, že by pro Jeanie našla novou rodinu. S manželem jsme jednoznačně odpověděli, že to nepřipadá v úvahu. Řekli jsme, že si ji případně vezmeme zpátky k sobě, vždyť jsme se původně stejně připravovali na to, že budeme příchod dítěte zvládat s ní. Bylo to právě na přelomu roku, kdy mi máma napsala, že se s tím nemám stresovat, protože se rozhodla, že si Jeanie nechá. Prý se už dost zklidnila, věci téměř neničí, nový pronájem si máma začne hledat tak jako tak.

Když jsem se dozvěděla, že máma zradila důvěru tvora nejzranitelnějšího, nemohla jsem tomu uvěřit. Představa naší Jeanie, zvyklé rozvalovat se v lidské posteli, jak je zavřená v kotci, je pro mě nesnesitelná, jako asi pro každého, kdo má psa.

S manželem jsme zjistili, že Jeanie skončila v útulku v Libni. K nesmírné úlevě jsme si na jeho webových stránkách přečetli, že jen o dva dny dříve odešla do adoptivní rodiny, která žije v Praze v rodinném domě se zahradou, malé dítě a psa Jacka.

jean4

Okamžitě jsem s nadějí napsala do útulku a prosila o kontakt. Zaměstnankyně útulku ke mně byla nedůvěřivá – samozřejmě, když se po čtyřech měsících ozve někdo, kdo tvrdí, že opuštěný pes je jeho a že o něj nesmírně stojí, je to divné. Ale mě máma opakovaně zásobovala informacemi o tom, jak se Jeanie má (nechala jsem si dokonce poslat i její aktuální fotku, která musela být, jak teď vím, už z prosince), a já neměla možnost jet se o tom přesvědčit na vlastní oči. Zaměstnankyně útulku mi však nakonec přece jen nabídla, že předá můj kontakt adoptivní rodině. Prý je dnes z Jeanie znovu spokojený a šťastný pes a z původně dočasné péče se přirozeně stala péče trvalá. Mám z toho na jednu stranu radost, těžko se mi však smiřuje s tím, že bych psa, kterého miluji a se kterým jsem toho tolik prožila, už nikdy neměla ani vidět.

Momentálně doufám v jeden z následujících konců:

1) Jeanie se vrátí domů. Je možné, že adoptivní majitelé budou natolik velkorysí a soucitní, že mi mého psa po čtyřech měsících péče vrátí. Jsem připravena nabídnout jim vše, co je v mých silách a možnostech, aby i pro ně tato varianta vyšla jako jediná „správná“.

2) Osobně Jeanie navštívím a ujistím se, že je v novém domově nejšťastnější, jak může být. A tím to také může pro mě skončit. Je možné, že se mi adoptivní majitelé Jeanie ozvou, já je navštívím a uvidím, že už si na ně můj pes natolik zvykl, že brát jej zpátky k nám by mu přineslo jen nový stres a smutek. V tom případě nebudu Jeanie vytrhávat z nového šťastného života. Ráda adoptivní rodině přispěji na opravu poničených věcí. Bude to pro mě strašně smutné, ale rozhodně méně než současná situace.

jean3

Adoptivní majitelé Jeanie se mi zatím neozývají, a tak mi nezbývá než pátrat tímto způsobem. Prosím vás, ozvěte se mi. Děkuji vám za lásku a péči, kterou jste se rozhodli Jeanie věnovat. Nechci nikomu způsobovat další utrpení, naopak, chci, aby vše dospělo k nejlepšímu možnému konci. Jeanie však znám a miluji od jejích dvou měsíců, celých osm a půl roku. Jeanie jsem nezradila, neodložila jsem ji. Spolehla jsem se na pravdomluvnost vlastní matky. Dejte nám prosím šanci – i kdyby se jen naposledy vidět.

Na setkání se těší

Helena Haraštová (732 532 134; hharastova@gmail.com)

Rubriky: Neveselý koutek, Události, Ze života | Štítky: , , , , | Napsat komentář