Souhrn událostí

Koukala jsem, že někdy od dubna jsem tu nenapsala ani řádek, což skoro vypadá, jako by nebylo o čem. Není tomu tak. Z větší části za to mohou starosti nezvířecího typu, ale taky trochu léto a že se mi nic nechce. Stalo se toho docela dost, události většího i menšího významu.

Nevezmu to popořádku, na to mám příliš špatnou paměť už od první hodiny školního dějepisu. Takže třeba odzadu – Adélka se vydala ve stopách Mášenky, což znamená, že konečně došlo na vytrhání většiny jejích zkažených zoubků. Samozřejmě se o nic takového neprosila a už týden před zákrokem, na předoperačním vyšetření, to všem názorně vysvětlila. Tentokrát si rukavice nasadil Pecka a krvácel on. Samotná operace pak proběhla bez problémů, Adélka se hned po návratu domů vrhla na granule, bohužel byla nucena každou okamžitě vyplivnout. Bála jsem se, že nám umře hlady, je to ten typ kočičky, který cokoli negranulovitého odmítá pozřít, naštěstí kapsičky Felix, co nám nadělil Zoohit, jsou štědře zalité rosolem, a ten prý tedy milostivá olíže. Něco málo ují Lindička no a zbytek (čehokoli) dojede pes. Takže celkově tyhle kapsičky u nás žádné terno. Nicméně účel plní, kočičku sytí.

Když mluvíme o mokré stravě, Lindička mě stále nutí kupovat poměrně drahé gurmetky s králíkem v bešamelu, ve kterých jediných je ochotna sníst Lysin a další vitamíny na ukočírování herpesviru. Pořád pochrchlává, ale jinak je divoká jak čert a neskutečně zákeřná. Nutno taky poznamenat, že někdy touhle dobou by teoreticky mohla slavit své druhé narozeniny. Ale taky to mohlo být už na jaře.

Což mě přivádí k Alfovi a jeho prvninám. Bohužel jsem je proválela v nemocnici, takže se žádná sláva nekonala, a i když pejsek pak dostal sváteční obojek, plyšovou kachnu, které hned podřízl krk, a taky bazének, musím přiznat, že naděloval spíš on nám. Tak například začal zvedat nožičku jako opravdový psí kluk (ne že by na tom bůhvíjak záleželo), což mi předvedl na mé levanduli, načež následovaly i další rostliny v naší skromné zahrádce – všehovšudy zvedá nožku jen na kytky a stromy, které chce počůrat, na rovině pořád dřepí jak holka. Mnohem významnější je fakt, že Alfíček moudří, uklidňuje se a vůbec je teď k zulíbání. Můžete se s ním například pomazlit, aniž by vám vyrazil zuby šňupákem, když něco ukradne, občas to i na povel vrátí, o něco míň skáče po návštěvách, je radost vzít ho někam do hospody na zahrádku, pořád chce být s každým kamarád a celkově jsme z něj teď moc šťastní. Jo a taky mu dorostla hlava (asi), takže má souměrné proporce a je moc krásný.

Prásknu na něj, že ač labradorovitého typu, má od malička docela značný respekt z vody. Potokem proběhne, ale do rybníka se mu nechce. I ze svého bazénku vodu horlivě odčerpává (viz níže přiložený gif), dokud není hladina v souladu s jeho zásadami bezpečnosti (tj. maximálně 2 cm). Pak teprve vstoupí všemi čtyřmi. Onehdy nás překvapil, když projevil zájem přidat se k nám v našem ‚lidském‘ bazénu – Pecka mu nadzvedl zadek, a pejsek ochotně vplul šipkou do vody. Hladina mu sahala asi pod bradu, takže překvapeně chodil po dně a tlamou čeřil vodu jako kačer. Občas dokonce naznačil nějaké to psí tempo. Plavat umí, to jsme ověřili v rybníku, když bezmyšlenkovitě skočil za klackem, ale rozhodně to není činnost, kterou by vyhledával.

vodoalf

Nemám žádný oslí můstek, takže bez delších řečí přikročím k novému šplhoškrabadlu našich kočiček. Schody do nebe už nezvládly odolávat náporu hrošíků a pes jeho osud zpečetil definitivně. Postupně jsme odmontovávali ulomené části, až zůstala jen podstava a jeden trapně nizoučký sloupek. Naprosto neuspokojivé! Jelikož pořád počítáme s opravdovým kočičím stromem, nastal čas na další provizorium. Tentokrát jsem se rozhodla uchýlit ke své realističtější stránce a koupila sice provizorní, ale přeci jen trochu festovnější (a dražší) kousek. Myslím, že se vyplatilo.

Je to sloup jako hrom, podstavu má z kusu tlusté dřevěné desky a horní plošinu představovalo dřevěné kolečko sotva o průměru Mášenčina zadku. Nahradili jsme jej plošinou ze schodů do nebe, která pojme jedno celé zatočené zvířátko. Navíc se celá konstrukce dá díky své bytelnosti a stabilitě postavit na IKEA stolek o téměř totožné výměře desky, a zmařit tak psí pokusy o invazi. Ještě plánujeme do zdi navrtat polici, aby Lindička nemusela skákat střemhlav až na zem, ačkoli mám jisté pochyby, jestli by ji vůbec využívala. Adélka se dolů přesouvá o něco méně elegantně… sune se zadkem dolů. Máša nahoru snad ještě nikdy nevylezla. Snad ji nějaká ta polička povzbudí.

No a taky nám umřel černý pískomil. Jeden večer metal salta a na druhý den odpoledne tam ležel tuhý. Tak nevím, co ho to popadlo. Pozor – následující text je nechutný, tak kdyžtak přeskočte na další odstavec. Jeho druh mu totiž zatím stačil vyžrat kus břicha. Vyčetla jsem, že kanibalismus je u těchto hlodavců běžný a příčin k požírání mrtvého či zesláblého druha může být milión. No pěkný pohled to nebyl a myslím, že zbývající béžové zvířátko už bude i poslední zástupce tohoto druhu v naší domácnosti.

Jelikož nám Alf zničil síť do okna v ložnici, vzbudil mě včera bazilišek Lindič s komplicem (myslím, že to byla Adélka) o půl čtvrté oblíbenou noční kratochvílí – lovem hmyzu. Bohužel narušitele nechytili, a já tak musela do rána poslouchat cvrk – cvrk – cvrk – cvrk. Až dnes odpoledne jsem původce otravného zvuku vypátrala já – zpoza stolu na mě najednou vykoukla kobylka velikosti Lindiny tlapky. Odborně jsem ji lapila pod skleničku a vykopla z domu na dvůr, takže se setměním ji čekám zpátky v ložnici a s tím spojená další kočičí alotria.

Za zmínku by snad s odstupem času stála ještě psí fontánka, ze které rády pijí i Lindička a Adélka, Alf ji naprosto miluje a chlemtá z ní nadšeně a hojně. Dolévání má na starosti Pecka, protože nádrž je opravdu velká a naplněná pak poměrně těžká, ale vzhledem k objemu zase nemusíme dolévat moc často. Kdyby se z ní naučila pít ještě Máša, zrušila bych kočičí napáječku, ale to telátko raděj uschne.

Nějak se mi zdá, že jsem toho o Mášence moc neřekla, a když, tak samé bezvýznamné pomluvy. A má tu málo fotek. Jenže foťte černou kočku na tmavém pozadí. Mášenka taky není zrovna námět pro rozvětvené a akcí nabušené scénáře. Pokud u ní neřešíme zdravotní problémy (a doufám, že s těmi máme na dlouhá léta pokoj), můžu o ní maximálně psát, že je to ta nejhodnější a nejmilejší kočička na světě. Její „zločiny” zahrnují leda: zalehávání předmětů, které zrovna potřebujete, loupání se do skříně a chlupacení přítomných oděvů, ujídání Lindiny vitamínové gurmetky. S tím by asi v Hollywoodu neprorazila. Chvála bohu za jednu takovou Mášenku!

P.S.: Tak já se tady rozepisuju, jak se Alf bojí vody a on si pár hodin nato bez okolků a bez pomoci vleze do prázdného bazénu a cachtá se! Tak já nevím, on to tady snad čte a chce mě naštvat :-)

IMG_20140722_184537

Rubriky: Domácí lékař, Obrazem, Testujeme, Události, Ze života | Štítky: , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Kolik těch zvířat vlastně máte?

Nevím, zda je to běžná praxe i v ostatních domácnostech, ale u nás to se jmény pro zvířata nikdy není úplně jednoduché. A nemám teď na mysli regulérní přezdívky, ale opravdu jména. Někdo si pořídí kočku, pojmenuje ji Mína a nadosmrti na ni volá Míno, Mínuško, možná Minko, Mínice opice apod. Základ ale bude vždycky stejný. Ne tak u L. a P.

Šlápeček 2004

Začalo to ale mnohem dříve, už moje první kočička byla několik týdnů bezejmenná, takže jsem ji oslovovala těžce originálně kočičko, kocourku. Až později – patrně po aktuálním shlédnutí či přečtení příběhu o Ronji, dceři loupežníka, jsem prozřela a dala jí jméno Šlápeček. Velmi se k roztomilému rozčepýřenému tvorečkovi hodilo, bohužel moc jsme si ho neužili, ale to už je jiná historie.

Babetka a Mášenka 2005

Pak přišly dvě kočičky, které pravidlo o jmenné bezradnosti porušily, což možná svědčí o jejich výjimečnosti. Babetka, které jsme sice v návalech něžnosti říkali spíše Bobísku, ale i v hovoru, jehož nebyla přímým účastníkem, jsme o ní mluvili jako o Babetce. A Mášenka, kterou také zřídka oslovíme jinak než Mašinko nebo Šášenko, či Mášku nebo Mášošášo. Podobnost s originálem je zcela zřejmá. Když tedy pominu situace, kdy nadšeně voláme „Jé, autobus jede, rychle, mávej, tady je to na znamení!” A všichni víme, že autobus je Mášenka, protože když „jede”, tak se srandovně natřásá a má tvar toho starého zaobleného dopravního prostředku hromadné dopravy a tak vůbec. Prostě autobus. „Ty autobusku náš, pojeď už do vozovny a odpočiň si tady s náma.” Čímž ji lákáme k nám na gauč. No, myslím, že v každé rodině je něco!

Štófíček 2007

Ale pak to přišlo. Adélka. Neodvažuju se odhadnout, jak dlouho jsme Adélku takto oslovovali. Možná to byl trest za to neoriginální jméno, které jsem jí vrazila opravdu bez valnějšího přemýšlení. Mám pocit (možná mylný), že každá modrá britka se jmenuje Adélka nebo Amálka. Nejspíš to odstartoval Pecka, který Adélce začal říkat Dolfi, čímž mi určitě hrozně lezl na nervy, nicméně za chvíli došlo k plynulé deformaci ve Štófi, no… a to už Štófíčkovi zůstalo. Takže až někdy budu vyprávět o tom, jak musím Štófečkovi kapat do očíčka, je to pořád ta samá, letos už osmiletá šedá kulička.

Pekánek 2012

No a Pekánek. Totiž Lindička. Lindička taky nebyla Lindičkou příliš dlouho. Vlastně jen do té doby, co začala televize vysílat reklamu na Pekanzič. Tedy Penzičku s osazenstvem zábavného pořadu Partička. Nesmyslný patvar „Pekanzič” se nevím proč okamžitě uchytil a kočičce už neřekneme jinak. Když je opravdu hodně jedovatá, je to Pekan, jinak Pekánek, Pekáček, Pekanzíček. „Pekánku, nech toho Štófíčka na pokoji!” „Štófku, nelez Fíkovi do pelechu!”

Alfunka 2013

Á propos, náš pejsek. Ano, je to pořád Alf, ale mimo přímé povely je zcela vyloučeno jej nazývat takto prostě a suše. A od Alfíčka už pak není daleko k Fíčkovi a vůbec je zajímavé, jak jsou tři jednoduchá písmenka variabilní. Tedy oslovujeme, voláme: Alfe, Fe, Alfku, Alfíčku, Fíčku, Alfonsku, Alfunko, Funko, Alfí, Fí…

Pak se nelze divit, když se nás kamarád, co přišel poprvé na návštěvu, otázal: „Kolik těch zvířat vlastně máte?!”
Nebojte, pořád (zatím) jen čtyři :)

Rubriky: Ze života | Štítky: | Napsat komentář

Termofórci

Kočičky většinou mají rády teplo. Že by se ale hnaly pod peřinu, to jsem dlouhá léta znala jen z vyprávění. Adélka maximálně zaleze pod lehký přehoz na posteli, když má schovávací náladu, aby se k někomu pod peřinou tulila, to je asi tak reálné jako to, že Alf přestane hned zítra žrát bobky. Mášenka, ta se přitulí ráda, ale hoďte na ni deku a okamžitě s protestním funěním odkvačí z dosahu. Až Lindička nám ukázala, co je to přítulná podpeřinová kočka. Ten tvoreček je neskutečný mazel.

V noci se k člověku tiskne jako klíště a přestože vy už zpola vykloubenou ruku, kterou  zvířátko více jak hodinu jemně objímáte, ani necítíte a v místě doteku plochy vašeho a kočičího těla jste zpocení jak chlévská vrata, nemáte prostě srdce se výrazněji hýbat, odkrývat peřinu a pouštět tak na zvířátko studený ložnicový vzduch, natož tu malou odfukující tlamičku od sebe odsouvat. Rozněžněle trpíte dál a ještě se při tom blbě usmíváte.

Rozsáhlým úvodem jsem jen chtěla navázat na představení skvělého vynálezu, který jsem pořídila před pár měsíci.  Je to alternativa lidského termofóru, k použití nejen když zrovna nejste doma a kočička chce teplo. Termpolštář Snuggle Safe. Sice zvířátko neobejme tak jako to umíte vy, ale teplo dodá minimálně stejně kvalitní a navíc se nevrtí ani nepotí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Polštářek je vlastně taková tvrdá plastová placka ve flísovém povlaku, nahřívá se pár minut v mikrovlnce a pak dlouhé hodiny hřeje a hřeje. Není nejlevnější (asi 400 Kč, já jej sehnala v akci za 300) a životnost má údajně cca tři roky, ale s klasickým termoforem na vodu se nedá srovnávat. Nemusíte se bát, že jej kočička propíchne drápkem, guma nesmrdí a manipulace s mikrovlnkou je mnohem pohodlnější než čepování horké vody do úzkého otvoru termolahve. Kočičky jsou v pelíšku s kulatým výhřevným tělesem blažené a já bych byla taky, kdyby  mi někdo jedno pořídil do postele. Zatím si musím vystačit s termoLindičkou. Voní, propíchnout ji lze jen obtížně (zato ona běžně propichuje mě), hřeje dlouhé hodiny, ale pouze když ona sama chce, no a samozřejmě pevně doufám, že životnost tohoto tělíska bude mnohem delší než uvádí výrobce!

Rubriky: Testujeme, Tipy a nápady, Ze života | Štítky: , , | Napsat komentář

Pse, tady bydlí kočky!

Kočka č. 1 – nepřístupný flegmatik

„Jsem snad nějaká hloupá gumová pískací kulička nebo chrochtající prase? Ne! Proč za mnou ten vořech teda pořád běhá? Snad si nemyslí, že se nechám žužlat jako Lindice hadice! Hleďme, v altánku je vyčištěná tůňka…“

Když pominu fakt, že Adélka je tak trošku kulička a ve spánku opravdu malinko chrochtá, stěžuje si zcela oprávněně. Nicméně v následující vteřině ležérně vchází do Alfovy ohrádky, důležitě se rozhlíží jako v muzeu, přistupuje k misce, ve které by se mohla pomalu koupat a elegantně do ní vkládá nataženou tlapičku, ze které poté vycucává vodu, div jí rokokový malíček netrčí.

Kdykoli mě pes vzbudí vprostřed noci zběsilým štěkotem a nezmlkne ani po opakovaném okřiknutí, je mi jasné, jaká se v kuchyni odehrává scéna. V ohrádce na matraci s povýšeným výrazem ve tváři trůní Adélka, před otevřenými vrátky poskakuje rozčílený pes a snaží se šedivého okupanta hlasitými nadávkami vyhnat ven. Leč je to patová situace. Kočka kolem pominutého psa neprojde ani omylem a pětkrát těžší pes se neodváží do svého budoáru, sedí-li v něm přísná kočka :)

Adélce žádný štěkot ani nahánění nijak nebrání producírovat se v takzvané psí zóně, a má-li k tomu prostor, labužnicky se v ní vyvaluje mazlíc se s ožužlanou žvýkací kostičkou z buvola.

Kočka č. 2 – nekonfliktní dobráček

„K čemu to je a co to tu chce? Zabere to všechno místo na gauči, nažrat se to neumí, vydává to obludné zvuky a dělá to čmouhy na podlaze. A smrdí to! Zamořilo to celou postýlku. Nelíbí se mi to.“

Ale nahlas to neřekne. Raději se „tomu“ obloukem vyhýbá, aby si nemusela kazit karmu syčením a vraštěním čela. Mášenka je ztělesněný klid a mír a členu vlastní smečky by neublížila, nevyžádá-li si to bezpečnost jejího vlastního života. (To ovšem neznamená, že se občas – když je vzduch čistý – nezajde podívat, co má pes v misce.) S každým chce být zadobře a když to nejde, než by si stěžovala nebo nadávala, raději se uklidí někam jinam. Mášenka je můj velký, nedostižný vzor.

Jako mi byla vzácná chvíle, kdy jsem vzala Adélku na klín a ona poprvé v životě neodskočila okamžitě a s odporem v očích pryč, tak si nyní užívám momenty, kdy mi Mášenka vrní v posteli do ucha a Alf pokojně leží z druhé strany a nemá potřebu si s kočičkou „povídat“. Protože to u něj znamená rýt do ní šňupákem a žužlat ji jako… Lindici hadici :)

Kočka č. 3 – schizofrenní mazel

„Ha, psisko na obzoru! Rychle se naaranžovat jako raněná laň! Cha, já ti dám, ty pytle blech! JAUUAUAAU! Pomóc, všichni sem, on mě zase vraždí! Kde jsou všichni? Holka na mě hloupě kouká, vrtí hlavou, to nemá vůbec strach o svou nejoblíbenější kočičku? Počkej, vem mě teda takhle za krk do tlamy a já trochu hlasitěji zakvílím, to už musí zabrat! HA! Už jde! Proč mi nadává? To je vrchol! Tak radši pryč!“

Nejmladší, nejmenší, nejslabší a nejnemocnější zvířátko v domě kompenzuje všechny své handicapy hyperaktivním šílenstvím. Do ohrádky zas tak moc neleze, vystačí si s předměty volně loženými po podlaze (gumová kost apod.), případně spočine na psí dece, do misky to vychytrale zkouší taky jen z druhé strany – zpoza mříže packou nenápadně vytahuje granule, za což je po zásluze hned náležitě vyštěkána. Ovšem přímé konfrontace se nezalekne ani náhodou, naopak ji vyhledává. Mockrát jsem byla svědkem její provokace a nějaký vřískot už mě nemůže vyvést z míry. Chvilku počkám a pak zrubu oba. Alfovi je Lindička jistě vítaným parťákem do hry, bohužel pes neumí moc rozlišit váhový rozdíl a lehkomyslně tak kočku zalehává nebo na ni pokládá své těžkotonážní tlapy.

Naše pomalu dospívající štěně má skvělou povahu a vyplatilo se mít ho rád, i když člověk musel někdy pořádně zatnout zuby. Přilnul k nám a je vidět, jak ho těší naše vlastní radost. A naopak, káravý či výhružný tón mu očividně dokáže nasadit brouka do hlavy. „Co jsem zase proved? Vždyť chci jenom trochu prohnat tu chlupatou šedivku, co mi pořád leze do domečku!“ Jakýkoli primárně přátelský živý tvor je pro jediného psa v domácnosti velkým zpestřením a nelze se divit, že setkávají-li se navíc jeho výzvy s pozitivní odezvou, těžko se mu chápe, že ta maličká kočička potřebuje spíše klid, i když o něj očividně nikterak nestojí.

Vysvětlujte mu, že na něj hudrujete v zájmu jeho malé kamarádky, když dotyčná se vám šklebí za zády a během okamžiku už se znovu motá psovi pod nohy nebo do něj odněkud šťouchá packou. A když vám pak malí zločinci naservírují přímo pod nos výjev jako dole na fotce, řeknete si, že zase tak zle nebude.

Rubriky: Obrazem, Ze života | Štítky: , , | Napsat komentář

Puberťák v domě

Začalo se to projevovat klackovitým chováním při mytí nožiček. Ty ksichty bych vám přála vidět. Zatímco se zabahněnýma tlapama vesele běží předsíní směrem do bytu a já jej volám k umývárce, docela jasně nad jeho hlavou vidím komiksovou bublinu s textem: „Bože, zase mě otravuje s těma nožičkama!” Nalákám ho na kokino, načež nasazuje takový ten útrpný, leč blahosklonný výraz: „No dobře, tak si je teda umej, když z toho budeš šťastná!” Když vprostřed očisty prchne a já ho přísně zavolám zpět, ohlíží se po mě s výrazem: „Víš ty, co mi můžeš?” Ale přijde. Totálně otráveně. Sedí, znuděně čumí do stropu, div u toho nezívá: „Musím být silný…”

mytinozicekJe taky poněkud divočejší a potřebuje vydat více energie. Kdyby aspoň bylo sucho. A déle světlo. Běhejte po rozbahněném poli a házejte psovi klacík, když ho po dvou minutách ztratíte v brázdě. Domácí přetahování a aportování je fajn, ale rozhodně nestačí. Cupování vlastní deky nebo matrace se tak stalo skvělou alternativou interiérové zábavy.

usteleJako dobrý vypouštěč páry patrně funguje i štěkání. Alf každou chvíli předstírá, že za oknem je nebezpečný vetřelec a je nezbytně nutné jeho přítomnost všem oznámit. Vetřelec je pro něj ze dveří vycházející Pecka, poletující mikrotenový sáček, i odraz lustru ve skle okna. Marně malého psychopata chválím pokaždé, když zmlkne. Marně mu vysvětluji, že vetřelci jsou u nás vítaní i kdyby měli na tváři hokejovou masku a v ruce zakrvácenou sekyrku. Alf nás prostě bude chránit.stekacTaky jsem zaznamenala, že dříve poměrně dobře vykonávané povely přestávají padat na úrodnou půdu. Trošku jsem si zagůglila a u pana Desenského zvěděla následující:

Není neobvyklé, že se psi musí stejné věci učit dvakrát. Jednou ve štěněcím věku, podruhé v pubertě. V pubertě začne pes vnímat své okolí a celý svět jako takový trochu jinak než před tím. Z toho důvodu není nic překvapivého na tom, že pes kdysi běžný povel slyší poprvé. Protože v tom „novém“ světě je to skutečně poprvé. Musí se tedy začít znovu, ale už trochu jinak, s jinou motivací, jelikož ta předchozí už obvykle nestačí.

Na druhou stranu, najdou se chvíle, kdy si najednou uvědomím, že Alfovi dávám pusinky na hlavu a odměnou mi není ukouslý nos, oslintaná brada ani vyražený zub. Pejsek mé projevy lásky přijímá klidně a roztomile na mě kouká a funí. Zavřu-li se v koupelně, nedobývá se (po vzoru svých malých spolubydlících) za mnou, ale pokojně leží za dveřmi a čeká, až vyjdu. Chodí za mnou jako ocásek a nepřestává se o mě (i o Pecku) bát, když se mu schováme za strom :)

Našla jsem k tomu jeden výstižný postřeh:

Jsou psi, u kterých se tohle rebelské období téměř neprojeví, a pak jsou chlupáčci, kteří jsou v období puberty na zabití. (http://honeydog.sweb.cz/puberta.htm)

- Alf někdy tak a někdy tak. Hlavně že je s námi rád.

Rubriky: Obrazem, Ze života | Štítky: , | Napsat komentář

Něco na (nejen) psí vlásky

Jak jsem byla před lety nadšena kočičím Furminátorem, tak se nyní rozplývám nad kartáčem Pet+Me. Existují čtyři typy – pro kočky a pro psy, a dále pro dlouhé a krátké chlupy. Přikládám názorný obrázek, výrobky jsou pěkně barevně odlišeny. Jelikož jsem potřebovala něco účinného na našeho nového srstnatce, sdělím vás dnes svůj názor na žlutý kousek gumy (přesněji řečeno silikonu), tj. variantu pro krátkosrsté psy.

pet+meProč jsem se vůbec ohlížela po gumovém vyčesávadle? Pes nebyl od začátku moc nadšený z klasického drátěného kartáče a já nakonec taky ne. V zoohitu jsem spíš náhodou a za pakatel pořídila rukavici s gumovými nopky. OLYMPUS DIGITAL CAMERAVýsledek byl famózní. Nicméně rukavice je dost nepraktická, na mé relativně tenké ruce se motá dokola a použití na levačce je nemyslitelné. Materiál mě ovšem přivedl na správnou stopu. Vypátrala jsem Pet+Me a riskla žluťáka.

Reklamní kecy si přečtete na stránkách výrobce nebo prodejců. Zde je realita v obrazech. Omlouvám se za neuspořádané záběry, Alf se rozhodl, že musí asistovat a názorně předvádět, na jaký typ pejska je žlutý kartáč určen, abyste to náhodou třeba nespletli a nepoužili ho na nějakou Mášenku nebo tak.

1) Zkušební objekt se sice chová jako trdlo, uzemnit ho musím něčím k snědku, ale pak se poměrně ochotně nechá nástrojem přejíždět – a bez obav můžete přitlačit. Guma je poddajná a nehrozí nějaké poškrábání jako v případě dráťáku. Dobře se drží v dlani, snadno přehodíte z jedné do druhé dle potřeby. Lepšího výsledku dosáhnete vyčesáváním po podélné ose.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA2) Zachycené chlupy velmi snadno vyjmete. Bez té tlamy nalevo to půjde ještě snáze.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA3)  A kartáč je zase jako nový.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA4) Toto je již třetí trs a pro dnešek stačí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA5) Skvělý bonus – opačná strana kartáče je opatřena sofistikovaným povrchem, kterým zbavíte chlupů i své domácí textilie! Prostě krouživými pohyby přejíždíte zběsile po látce.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA 6) A cucky jednoduše sejmete z gumy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA7)  Cucky sundané a ještě nesundané.

pet01

Češu Alfa zhruba obden a nevím, zda by na něj fungovala metoda 14+1/14 (viz níže), ale nasazené tempo je rozhodně nedostatečné. Kudy projde, tudy klade. Tedy srst. Nějak už to přestávám vnímat, pokud mne ovšem nepřekvapí kamáradka vítajíc mě ve svém příbytku slovy „Nezouvejte se, já ještě nestačila uklidit!”, načež vstupuju do bytu, který vypadá jako můj těsně po tříhodinovém intenzivním úklidu.

P.S.: Na veterině jsem odposlechla zajímavou zkušenost. Jistá paní prý čtrnáct dní poctivě denodenně vyčesávala svou kočku furminátorem. Od té doby údajně nemá doma skoro chlup. Následně již vyčesává jen preventivně jednou za dva týdny. Samozřejmě jsem chtěla tuto taktiku vyzkoušet, ale zatím se mi podařilo česat Adélku maximálně dva dny po sobě. Pak buď zapomenu, nebo se mi nechce, neb mám zrovna vysáto, nebo se nechce Adélce, neb zrovna ulehla ke spánku apod. Najde-li se nějaký zodpovědný dobrovolník, který metodu 14+1/14 (čti „čtrnáct plus jednou za čtrnáct”, rozuměj dní – ó, jak jsem důvtipná!) prověří, ráda zde přetlumočím výsledek (a nechám si případně ten název patentovat).

Rubriky: Testujeme, Tipy a nápady | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Pokojíček pro záchodky

Konečně jsem se dočkala! A kočky taky! A pes taky! Teda ne, ten má teď po srandě. Hleďte, návod na estetické začlenění 2 kusů kočičích záchodků do interiéru:

1) Kup v IKEA 1 skříň PAX 50 × 60 × 201 v libovolné barvě (některé varianty jsou nabízeny jen v délce, resp. výšce 236 cm)

2) Jednu boční stěnu opatři (svépomocí nebo kooperací) dvěma otvory pro vstup – doporučuju vyříznout si nejprve šablonu  z kartónu (použij např. obal od Paxu) a ověřit, že všechny kočičky v domácnosti otvorem opravdu pohodlně projdou. Je-li v domácnosti větší pes, doporučuji pomocí téže šablony ověřit, že pes otvorem rozhodně neprojde.

3) Sestav skříň dle návodu, papundeklová záda instalovat netřeba a neradno, a polož výsledné dílo neexistujícími zády na podlahu.

4) Namontuj panty a nasaď dveře. Budou v této poloze představovat víko. Panty by měly být namontovány na opačné stěně než jsou vyřezané vstupní otvory.

5) Vlož záchodky zády k sobě, před každý dej předložku na zachycení zanedbatelného množství steliva a zavři víko.

6) Zavolej kočky a pozoruj, zda pochopí, kudy kam a jak zpět.

7) Zavolej psa a zkus, zda ani po vložení hlavy do vstupního otvoru nedosáhne na obsah záchodku.

8) Zvedni víko a záchodky vyčisti. Mělo by to jít bez větších obtíží a hlavně bez psího šňupáku na lopatce.

9) Kochej se a raduj se. Případnému odekorování fóliemi apod. se meze nekladou. My se dalších zkrášlovacích procedur zatím zdržíme, stylové vstupy jsou dekorativní až až.

Na zahřátí jsem si koncem minulého roku hacknula kancelářský stojánek Rissla, který mi nyní věrně a pohotově slouží jako úložiště medikamentů, očkováků a dalších propriet naší malé zoo. Projekt úschovny toalet je oproti krabičce na léky stavba Eiffelovky. Zásadní problém bylo sehnat vhodný „polotovar”, čemuž předcházelo dlouhé oprošťování se od představy, že efektivní skříňka na záchody musí obsahovat patro. Takové však v přípustných a příčetných rozměrech umožňují ukrytí pouze jednoho záchodku. Další zdržení nastalo při ladění harmonogramu s frézařem. Trpělivost se však vyplatila a kočičky mohou nerušeně vykonávat své potřeby bez toho, aby jim za krk funěl Maxipes Fík. Nehledě na to, že dotyčnému funilovi byl odříznut přístup k samoobslužnému bufetu. No a do třetice – skříňka je pěkná, úhledná, a dejme tomu, že opravdu zase o něco sníží výskyt dřevitých zrnek v naší domácnosti.

Pořizovací náklady: 1500 Kč (Pax), 100 Kč (fréza)

Rubriky: Tipy a nápady | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Vzorný host

Víte, kam chodím s naším pejskem nejraději? Na návštěvy! Taková návštěva totiž pro Alfa představuje jakýsi zážitkový balíček 100 v 1 a příjemně ho po zbytek dne vyčerpá psychicky i fyzicky (což je vždy vítané). Navíc se umí chovat, a tak nemám strach přivést ho kamkoli. Z poslední „akce“ jsme po návratu domů, kdy jsem hostitelům sdělila, že Alf i večer sebral zbytky energie na prohánění kočiček, obdrželi tuto sms:

Tomu nevěřím, takový hodný andílek. Už se nám po něm stýská! Kdyby chtěl někdy k nám na prázdniny, jsme pro :)

Tak to vidíte. Průběh je vždy obdobný: Alf se s každým bouřlivě přivítá, poté decentně oňuchá nové prostředí a následně se uloží na hostitelem nabídnutou deku. Je-li mu předložena nějaká krmě, ze slušnosti alespoň ochutná, nechce přeci nikoho urazit. Bez vyzvání se do hovoru či dění výrazně nezapojuje, maximálně přijde očichat předměty na stole, v tom případě je nutné hlídat skleničky (půlmetrový mrskající se ocas neví, co dělá) a papírové ubrousky či kapesníky (neodolatelná kořist vyžadující rozžvýkání bez ohledu na obsah). Pokud je volný gauč, otáže se, zda je dovoleno přisednouti, přičemž plynule již přisedá. Způsobně si hoví, nevrtí se a neskáče do řeči.

nasi
Je-li v domácnosti pes, program zahrnuje společnou vycházku plnou zábavy a napětí (při seznamování se s novým kamarádem je třeba být obezřetný) s velkým výdejem energie, a celý den tak dostává deset hvězdiček z desíti. Jsou-li v domácnosti děti, je to devět hvězdiček, protože chvílemi jsou mláďata z dohledu a já si v duchu představuju vypíchlé oko, uzel na ocásku nebo jinou újmu na našem nebohém dobráčkovi. Nicméně zatím jsme navštívili pouze příkladně vychované děti uvědomělých rodičů a mé obavy byly z kategorie paranoidních.

Jsou-li v domácnosti kočky, den si vyslouží nula hvězdiček, protože tam – představte si – máme zákaz vstupu!

terys
Neslýchané. Začínám chápat fanatické pejskaře, kteří se čílí, jakmile někdo vznese námitku proti jejich chlupáčovi. Musím se hlídat, abych mezi ně brzy nepatřila! Je až děsivé, co takový pes s člověkem dokáže udělat. No, asi to, co kočka, s tím rozdílem, že kočku máte doma a nikomu ji (většinou) necpete, zato se psem jdete všude, kam to jenom trochu jde, a rizika střetu se tak neúměrně zvyšují. Máte pak reálnou šanci, že narazíte na někoho, komu se bude zdát váš svěřenec tlustý (to fakt přehnal, blbeček), ošklivý (to říká ten pravej!), pelichající (no bóže, máte snad vysavač) nebo destruktivní (no tak převrátil skleničku, to je toho, ani se nerozbila). Případně se dotyčný bude ohánět kočkama. Šmarjá, Alf je přece s kočičkama kamarád!

Co říkáte? Že nás nikam nezvete, ale chcete přijít vy k nám? S vaším malým hodným pejskem? A nezbláznili jste se náhodou? Vždyť máme kočky!

Rubriky: Ze života | Štítky: , , | Napsat komentář

Veselé Vánoce přeje celá naše smečka

medvedivanoce2

Rubriky: Obrazem, Události, Ze života | Štítky: | Napsat komentář

Stojí to za to?

Když mi včera veterinářka při zasouvání karty do terminálu sdělila, že při mém placení už trpí se mnou, zamyslela jsem se, zda to za to vůbec stojí. A když říkám „to”, myslím tím „mít doma zvířata”. A tím prvním „to” nemyslím jen vynaložené finanční prostředky, ale všechny ty nervy, stresy, strachy, spánkový deficit a zoufalý nedostatek času a slunečního světla. Mám pocit, že poslední měsíce jenom uklízím podlahu, jezdím na veterinu, mučím zvěř aplikací léčiv a počítám, kolik ještě můžu vybrat z posledních zbytků úspor. A do toho frustrace ze zanedbávání pejska – když v neděli na cvičáku vykázala stejně stará rotvajlerka, která tam byla teprve podruhé, větší pokroky než my za čtyři lekce, cítila jsem se fakt pod psa.

Naši malí pacienti se naštěstí nezhoršují. Netroufám si říci, že se zlepšují, i když doktorka je větší optimistka. Většinou vysypávání kočky z přepravky doprovázím zdvořilostním „nelekněte se, vypadá to hrozně”, načež je mi oponováno, že tak to vypadat má, že je to znak hojení. Ok. Nicméně prášky, kapky a mastičky jsou stále na denním pořádku.

Ve chvíli, kdy přede mnou začala utíkat už i Lindička, zaplavila mě velká lítost. Jakmile mě spatří s aplikační pistolkou, pakuje se do gauče. Mášence stačí pohled na tubu s mastí v mé ruce a plížením vpřed zdrhá do skříně. Adélka je na velké úprky líná, takže než k ní dojdu, má k útěku tepve nakročeno, ale lahvička s kapkami pro ni značí povel aspoň srdceryvně kvílet a kroutit se v košíku. V ordinaci je to mnohem horší, hemží se jak červ, snaží se mi vší silou narvat do břicha a většinu zásahů na ní musíme provádět v mé náruči a poloze ležmo (mluvím o kočce, já tedy většinou stojím). Včera jí bylo třeba odebrat krev – zkrátím to – krvácely jsme všechny (kočka, já a veterinářka). Oproti tomu Mášenka je na vyšetřovacím stole poměrně vzorná, zato doma po mě loupe vyčítavým očkem a nechápe, proč jí pořád mastím kožíšek nějakým hnusem, který ona musí pracně umývat, což je samozřejmě nežádoucí. A Lindička, ta nejenže mi leze po hlavě a pinká packou doktorce do stetoskopu, taky nám barvitě líčí svůj nesouhlas.

Ale zpět k otázce z nadpisu. Asi tušíte, že odpověď je jedno velké bezváhavé ano. Já vám nevím, ono by nakonec asi nebylo ani tak strašné to léčení, nejhorší je na tom ta obava, snad poněkud paranoidní, že se něco pokazí, že se zjistí nějaká vážnější závada a o někoho přijdeme. A když pak navíc zvířátka nespolupracují, člověk má tendence se na ně zlobit a nadává jim, ať si teda ten prášek vyplivnou třeba ještě dvacetkrát a když ho nakonec vylovíte zachlupacený zpoza sporáku a můžete ho leda tak vyhodit, zoufalstvím na ně v afektu křičíte, ať si teda klidně chcípnou, ale za váma pak nechoděj. No, elánu to nepřidá, protože pak samozřejmě máte nádavkem to nejčernější svědomí. Takže proč ano?

Nebudu se rozepisovat o tom, jak jsou zvířátka roztomilá, zábavná, šikovná, oddaná a že vrnění je zdraví prospěšné, protože to každý ví. Ale jsem přesvědčená, že zvířata jsou to nejlepší, co na světě máme, co nás nejvíc obohacuje a dělá nás lepšími. Je potřeba se jimi obklopovat a poznávat je a snažit se jim rozumět a dělat maximum pro to, aby byla v prostředí, které jsme jim my, lidé, zkazili, šťastná. Za tisíc oslintaných prášků za sporákem stojí jedno Lindiččino přitulení, za obě ruce prokousané stojí Adélčino hlavoducnutí a za tisíc ožvýkaných pantoflí stojí Alfíkova radost z pochvaly. Včera na vycházce poprvé netahal vodíto jak osel, byl hojně chválen a měli jste ho vidět, jak se každou chvíli po mě ohlížel, jestli se dívám, jak to dělá dobře! A to jsou ty maličkosti, co dělají život hezčí :)

Rubriky: Domácí lékař, Ze života | Štítky: , , , , | Napsat komentář