PF 2015

pf2015

Rubriky: Obrazem, Události, Ze života | Napsat komentář

Mistři šálení aneb všichni za jednoho, jeden za sebe

Před pár dny, když zase byla Lindička zákeřná jak had a odmítala vyprostit své tesáky z mé vlídné ruky, spílala jsem jí: „Tys mě tak ošálila v tom útulku!“

auto

honem, jedem dělat neplechu

Když jsme tenkrát v Tibetu stáli v mládežnickém kočičím pokojíčku a vybírali nového parťáka do domu, Pecka se zaměřil na miniaturní černoušky s nudlí u nosu a nebýt té malé opice, asi bychom si jednoho nakonec odnesli. Jenže mně se najednou – a opravdu si vlastně neuvědomuju,  jak k tomu došlo – odkudsi do náruče vsunula poměrně nenápadná blecha s velkýma žadonícíma očima a výrazem ve tváři, který kypěl oddaností, vděkem a laskavostí, a odmítala se nechat odložit. Úplně mě zhypnotizovala. Chtěla jsem s Peckou probírat další adepty, opravdu ano, ale v hlavě už mi seděla jen opička mlátící činely o sebe a já věděla, že to zvíře poputuje z mé náruče rovnou do přepravky. Navíc ti černoušci byli opravdu strašně malincí… no fakt… jeden by to ještě zašlápl… a měli soplíky… ehm.

Bětka, která útulek vede, zcela bezelstně (ačkoli, když o tom teď přemýšlím, jakési náznaky pochyb v jejím hlase asi mohly být znát, ale kdo by je chtěl slyšet, že) vysvětlila, že Lindička (tehdy Vera) je strašně hodná, avšak ještě v léčbě. Ale nic vážného, jen nějaká ta rýma, tadyhle máte léky a doberete to už doma. Tak hurá!

Že se to pak trošku zkomplikovalo, je věc jiná a u zvířátek z ulice především nepředvídatelná, a možná je dobře, že kočička hned od začátku měla šanci na exkluzivní servis a nemusí se o péči dělit s ostatními sirotky. Podezírám ji dokonce, že velmi dobře věděla, co dělá, když se mi tak podle vtírala do přízně.

Kočky jsou mistři šálení a ty nejlepší vám dokonale vymyjí poslední zbytky zdravého rozumu, jen aby dosáhly svého.

Tedy, jak jsem tak Lindičce promlouvala do duše, že je svině zákeřná, nevděčná, a ošetřovala jsem si rány, pravil Pecka: „Měli jsme si vzít oba!” – a tím myslel Lindičku i černouška! Jak vidíte, vždycky mohlo, může a bude moci býti hůře. Proto si važme toho, co máme, protože nakonec se ukáže, že je to to nejlepší :)

Rubriky: Ze života | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Studené kafe

Už mám těch malých otrokářů dost. Než si dojdu k lince pro zalité kafe nebo čaj, nebo se snad dokonce opovážím do špajzu pro něco k zakousnutí, minimálně jedna bestie mi vběhne do cesty a naprosto mě rozptýlí. Takhle jsem dneska během několika pokusů o odnos kafe a oplatky ke stolu zvládla celý seznam činností.

Cestou k lince pro kafe:

1) vyčesat Adélku, aplikovat nový furminátoří šampón ve spreji a ten následně z kožichu vytřít ručníkem
2) zabránit Alfovi a Lindičce ve žraní chuchvalců chlupů z Adélky
3) nakrmit Mášenku pastou s maltózou
4) v pomatení smyslů následně přerovnat celý štelář s kočičími proprietami
5) utřít vyprané Adélce záda, protože se patrně opřela o fontánu, když pila nebo přemýšlela, jestli už se napila dost
6) namazat psovi hubu mastí
7) nachystat si na večer další dávku léků pro Lindičku

Cestou do špajzu pro oplatku:

8) vylovit Lindičku ze špajzu
9) dát Alfovi rybí kostičku, protože smutně kouká mezi dveřmi
10) dát Lindičce a Mášence rybí granulku, aby jim to nebylo líto
11) seřvat Alfa, aby nežral kočkám jejich granulky
12) vytáhnout další rybí granulky pro kočky a sofistikovaně jim je podávat, aby do akce nemohl zasáhnout pes
13) popřemýšlet, co jsem v tom špajzu vlastně chtěla a přitom si všimnout, že nádoba s pískem pro pískomila je nějaká špinavá
14) umýt nádobu s pískem pro pískomila

Nakonec jsem ke stolu zasedla s oplatkou a vychladlým kafem, načež se mi do náručí nasáčkovala Lindička a poté, co jsem s obtížemi posnídala, aniž jsem kočku polila, vysmekla se mi na stůl, uchopila obal od oplatky do zubů a svižně odkvačila v dáli.

Moje nervy a žaludek!

Rubriky: Ze života | Štítky: , | Napsat komentář