Mistři šálení aneb všichni za jednoho, jeden za sebe

Před pár dny, když zase byla Lindička zákeřná jak had a odmítala vyprostit své tesáky z mé vlídné ruky, spílala jsem jí: „Tys mě tak ošálila v tom útulku!“

auto

honem, jedem dělat neplechu

Když jsme tenkrát v Tibetu stáli v mládežnickém kočičím pokojíčku a vybírali nového parťáka do domu, Pecka se zaměřil na miniaturní černoušky s nudlí u nosu a nebýt té malé opice, asi bychom si jednoho nakonec odnesli. Jenže mně se najednou – a opravdu si vlastně neuvědomuju,  jak k tomu došlo – odkudsi do náruče vsunula poměrně nenápadná blecha s velkýma žadonícíma očima a výrazem ve tváři, který kypěl oddaností, vděkem a laskavostí, a odmítala se nechat odložit. Úplně mě zhypnotizovala. Chtěla jsem s Peckou probírat další adepty, opravdu ano, ale v hlavě už mi seděla jen opička mlátící činely o sebe a já věděla, že to zvíře poputuje z mé náruče rovnou do přepravky. Navíc ti černoušci byli opravdu strašně malincí… no fakt… jeden by to ještě zašlápl… a měli soplíky… ehm.

Bětka, která útulek vede, zcela bezelstně (ačkoli, když o tom teď přemýšlím, jakési náznaky pochyb v jejím hlase asi mohly být znát, ale kdo by je chtěl slyšet, že) vysvětlila, že Lindička (tehdy Vera) je strašně hodná, avšak ještě v léčbě. Ale nic vážného, jen nějaká ta rýma, tadyhle máte léky a doberete to už doma. Tak hurá!

Že se to pak trošku zkomplikovalo, je věc jiná a u zvířátek z ulice především nepředvídatelná, a možná je dobře, že kočička hned od začátku měla šanci na exkluzivní servis a nemusí se o péči dělit s ostatními sirotky. Podezírám ji dokonce, že velmi dobře věděla, co dělá, když se mi tak podle vtírala do přízně.

Kočky jsou mistři šálení a ty nejlepší vám dokonale vymyjí poslední zbytky zdravého rozumu, jen aby dosáhly svého.

Tedy, jak jsem tak Lindičce promlouvala do duše, že je svině zákeřná, nevděčná, a ošetřovala jsem si rány, pravil Pecka: „Měli jsme si vzít oba!” – a tím myslel Lindičku i černouška! Jak vidíte, vždycky mohlo, může a bude moci býti hůře. Proto si važme toho, co máme, protože nakonec se ukáže, že je to to nejlepší :)

Rubriky: Ze života | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Studené kafe

Už mám těch malých otrokářů dost. Než si dojdu k lince pro zalité kafe nebo čaj, nebo se snad dokonce opovážím do špajzu pro něco k zakousnutí, minimálně jedna bestie mi vběhne do cesty a naprosto mě rozptýlí. Takhle jsem dneska během několika pokusů o odnos kafe a oplatky ke stolu zvládla celý seznam činností.

Cestou k lince pro kafe:

1) vyčesat Adélku, aplikovat nový furminátoří šampón ve spreji a ten následně z kožichu vytřít ručníkem
2) zabránit Alfovi a Lindičce ve žraní chuchvalců chlupů z Adélky
3) nakrmit Mášenku pastou s maltózou
4) v pomatení smyslů následně přerovnat celý štelář s kočičími proprietami
5) utřít vyprané Adélce záda, protože se patrně opřela o fontánu, když pila nebo přemýšlela, jestli už se napila dost
6) namazat psovi hubu mastí
7) nachystat si na večer další dávku léků pro Lindičku

Cestou do špajzu pro oplatku:

8) vylovit Lindičku ze špajzu
9) dát Alfovi rybí kostičku, protože smutně kouká mezi dveřmi
10) dát Lindičce a Mášence rybí granulku, aby jim to nebylo líto
11) seřvat Alfa, aby nežral kočkám jejich granulky
12) vytáhnout další rybí granulky pro kočky a sofistikovaně jim je podávat, aby do akce nemohl zasáhnout pes
13) popřemýšlet, co jsem v tom špajzu vlastně chtěla a přitom si všimnout, že nádoba s pískem pro pískomila je nějaká špinavá
14) umýt nádobu s pískem pro pískomila

Nakonec jsem ke stolu zasedla s oplatkou a vychladlým kafem, načež se mi do náručí nasáčkovala Lindička a poté, co jsem s obtížemi posnídala, aniž jsem kočku polila, vysmekla se mi na stůl, uchopila obal od oplatky do zubů a svižně odkvačila v dáli.

Moje nervy a žaludek!

Rubriky: Ze života | Štítky: , | Napsat komentář

Člověk míní, zvěř mění

Nejprve názorný náčrtek (zjevil se mi před pár týdny v noci) s grafem vývoje zvířecích preferencí:

krivkaAsi tak nějak. Jak mně pidiAlf ve svém psím dětství neskutečně pil krev, dnes lituju každé křivé myšlenky a jedovaté poznámky, kterou jsem jeho směrem vypustila. Je to ten nejzlatější pejsek na světě a s kočkama se prostě nedá srovnávat. Je to jako kdyby se mě někdo zeptal, zda raději spím nebo žeru čokoládu. Oboje je nezbytné a bez žádného nelze žít, aniž by se člověk ochudil o něco skvělého a povznášejícího.

Je mi jasné, že většina lidí, co dosud žila jen s kočkama, bude mít pocity v souladu s mým obdobím 25 – 34, tj. kočičky jsou nejlepší, pejsci na ně nemají, a nelze jim to mít vůbec za zlé. Dokud osobně nepoznáte, neuvěříte, a vlastně ani potom se to moc chápat nedá.

Zcela upřímně – pes má fakt blbou povahu a způsob života. Obzvlášť to tak přijde člověku, který u koček nachází společné charakterové rysy, jako má on sám, a je na to hrdý. Když to ale přijmete, psy si zamilujete taky, však ani mezi přáteli většinou asi nemáte jen samé „kočky“.

Psala jsem tu, jak mě na Alfovi štvala jeho nesamostatnost, ale proč? Protože jsem tenkrát nezkušeně srovnávala s kočkama, které, budu se opakovat, přichází již z výroby naprogramované k relativně civilizovanému životu s lidmi. Samostatný pes není zdaleka civilizovaný tvor. Potřebuje, aby ho někdo vedl, učil ho, říkal mu, co má dělat a co nesmí. Jinak budou nešťastní všichni zúčastnění. Co je vám sympatičtější? Samozřejmě svéhlavá kočka, která ví všechno líp, má vás na háku a s povýšeným výrazem určuje chod domácnosti. Tak počkat…

Další psí povahový rys, se kterým mám trochu problém, je jeho neomezená láska, věrnost a radost, kterou vysílá ke svým pánům, byť by to byli sebevětší trotlové. Miluje je bezmezně, raduje se z jejich návratu po pěti minutách dlouhého odloučení za vraty a s bezelstně radostným výrazem jim nosí balónek k házení, přestože na něj před dvěma vteřinami řvali, že jestli ještě jednou štěkne, dostane na prdel. Stručně řečeno, pes je prostě takový vděčný trouba a ve mně to vzbuzuje lítost, protože si připadám, že jeho naivity zneužívám (což nedělám) a jemu to vůbec nevadí. Myslím, že příroda moc dobře věděla, co dělá, když psům implementovala ty jejich psí oči. Když s nima Alf začne šibovat ze strany na stranu, že vidíte okraje bělma, „ty zákeřnej zmetku jedovatej!“ rychle přejde v „ty jeden pejsku malej zlobivej, roztomilej!“

Znáte tu scénu z Futuramy, kdy Fry nechá svého psa na chodníku s povelem „čekej“ a už se nevrátí? No tak si taky pobrečte:

Průměrné kočce by se tohle asi jen tak nestalo. A do třetice, pes žije na můj vkus tak nějak… moc rychle. Je to asi tím, že příliš okatě stárne. Vezměme si pro srovnání zase kočku. Kočka (samozřejmě zdravá) vypadá od tří měsíců až do smrti tak nějak stejně, ani nijak výrazně nepovyroste, nezmění barvu ani chování, nanejvýš poněkud zpomalí a více spí. Pes oproti tomu vyroste mohutně, zešediví mu čenich a než se nadějete, je z něj senior… Alfovi ještě nebyl ani rok a já už v noci brečela při představách, jak mu za pár let kopeme hrobeček, protože taková Mášenka je teď v nejlepších letech, zatímco on touhle dobou… Uf.

Takže závěrem doporučuju nesrovnávat, nepřemýšlet, jen mít opravdově rád všechno živé, co k sobě připoutáte. To živé se vám totiž – způsobem sobě vlastním – milionkrát odvděčí.

Rubriky: Ze života | Štítky: , , , | 1 komentář