Co se osvědčilo

Již nějaký ten pátek si v hlavě sumíruju seznam zvířecích propriet, které se nám z dlouhodobého hlediska velmi osvědčily. A to z hlediska použitelnosti, trvanlivosti, oblíbenosti zvířaty či estetična. Takovou kočičí a psí Top desítku. A nepočítám do toho tentokrát krabice, klacíky a jiné bezplatné veselosti. Prostě vesměs spíš jen komerční záležitosti, které člověku (a zvířeti) mají za úkol zpříjemnit společný život.

Předmětů se mi nahromadilo nakonec až moc a byl problém je vytřídit, natož nějak smysluplně seřadit. Taky jsem zvažovala zahrnutí různých nemateriálních záležitostí, jako je například kastrace nebo vytrhání zkažených zubů, ale nakonec jsem se rozhodla pouze pro spotřební zboží, abych tak řekla. No, ne až tak úplně, ke konci se to trochu zvrhlo, však uvidíte. Takže po pečlivém přemítání vzniknul tento náhodně řazený žebříček:

Psí vejce

Začnu hračkou pro psa. Poprvé byla Alfovi představena letos na jaře a dodnes v něm vyvolává nadšení. Vaječný fotbal teď hrajeme na dvoře skoro denně.

Vajíčko RunningEgg se nepředvídatelně kutálí, pejsek ho divoce prohání, snaží se jej prokousnout, což je k nepoměru velikosti vejce a psích otevřených čelistí zhola nemožné, a čeká, až mu jej kopnutím přihraju. Dost se u toho nalítáme a pobavíme. Ač duté a plastové, vejce je opravdu odolné a nese jen stopy poškrábání od kamenů a podobně. Kromě předmětů k poloaportu (=pes radostně přinese, ale už nepustí), jež mohou představovat vesměs cokoli, hlavně že to někdo hodí, je toto nejoblíbenější a nejodolnější hračka, jakou jsme dosud poznali.

Kočičí a psí fontány

Pochválen buď vynálezce fontánek pro zvířátka. Ona voda vůbec je zázračná. Na širším seznamu mám i psí bazén, ale co už, byl z desítky vytlačen. Před nákupem kočičí fontány je třeba zvážit několik faktorů – hlučnost, snadnost obsluhy, tvrdost vody v místě bydliště, obsah nádržky, náročnost čištění. Jinak se budete akorát vztekat.

Vesměs jsou všechny fontány asi relativně tiché, záleží taky, kam a jak ji postavíte (do ložnice na parkety to nemusí být úplně to pravé) a jak vyrovnáte povrch pod ní. My máme fontánu na stolku v kuchyni, kde je pořád šrumec a pod ní gumovou podložku, která trochu tlumí hrkání způsobené případnými nerovnostmi. Že nemůžete nechat jet motorek nasucho, snad ani nemusím zmiňovat. Náš model Fresh Flow Deluxe dovoluje dolévání za chodu a co se týká údržby, když jdu okolo, prstem vytáhnu ze sítka napadané chlupy a zhruba jednou za měsíc (spíš méně často) všechny součásti včetně motoru naložím do silného octového roztoku a vyměním zanesený filtr.

Vodu zde máme patrně relativně měkkou, protože v předchozím bydlišti to bylo o poznání horší. Srovnávat mohu jen s fontánou CatIt od Hagenu, která mi připadala zbytečně složitá a rozložitá a špatně se mi s ní manipulovalo. Plastová kopule si taky říkala o úhonu (a taky jí došla, když na ni jedna mouratá potvora shodila obrázek). Nicméně psí fontánku od Hagenu máme, a klidně se přiznám, že mě, trapného konzumenta (shut up and take my money!), dostala především touhle reklamou. Okamžitě jsem si ji zapřála (to slovo asi neexistuje, ale je výstižné) k narozeninám (svým, nikoli psím…). Pobere úchvatných deset litrů, což při spolubydlení s velkým psem rozhodně oceníte. Další výhoda je, že pes přestane chlemtat z kočičí nádržky a vy ji pak nemusíte dolévat čtyřikrát denně.

Nevýhodu spatřuji paradoxně v té obří nádobě – tahat desetikilové monstrum z koupelny do kuchyně není  žádná sranda. Dolívání je taky trochu krkolomné, obzvlášť s malým dřezem a/nebo krátkou vodovodní baterií. Takže si buď vypomůžete jako my PET lahví nebo máte štěstí v podobě bidetové či dřezové sprchy. Tak nebo tak, fontány si nemůžeme vynachválit.

Pelíšek kulatý koženkový

Chtěla jsem zmínit i některý z kočičích pelíšků, u nás je však „problém” v tom, že máme hrozně hodná a vděčná zvířátka a sladce spinkají ve všem, co jim předložíme. (Mluvím nyní výhradně o kočkách!) Vybrala jsem tedy jednoho zástupce s ohledem na četnost obsazení, praktičnost a údržbu. Jde o hnědý kulatý molitanový pelech v koženkovém potahu, který je obsazen denodenně – nejčastěji Adélkou nebo Lindičkou.

Na kožence tolik neulpívají chlupy, vnitřní polštářek mám povlečen v hladké textilii a objem celého tělesa je opravdu velkorysý (nacpou se do něj i obě dvě kočičky). Samozřejmě svou roli zde hraje i umístění na okenním parapetu, odkud lze pozorovat dotěrné ptactvo. Pro Alfa jsem kdysi pořídila jednoduchou postýlku na nožkách, abych mu šetřila klouby a nedusila teplo vycházející z podlahového topení, nicméně ta malá bestie brzy překonala váhový limit, jaký byla postel schopna pojmout, takže nyní slouží zasunutá pod naší lidskou postelí jako pohodlná skrýš kočičkám. Taky jsem mu koupila zdravotní deku Vetbed, ale ten idiot ji cupuje, takže… byla složena na čtyřikrát a nahoře na skříni na ní spává Linda jako princezna na hrášku. Ale to jen tak na okraj na téma vděk za pelíšky…

Psí bouda

Abych na Alfa jen nefrflala, boudičku si moc oblíbil. Původním impulsem k pořízení venkovního domečku byly studenější měsíce a pejskův pobyt na dvoře, když jsme trčeli dlouhé hodiny v práci. Jinak Alf tráví veškerý čas s námi – tj. v domě, respektive jak on chce.

Boudu jsem kupovala s velkými obavami, to víte, čím dražší a objemnější krám, tím větší pravděpodobnost, že z něj nakonec uděláte budoár pro svoje vděčné kočky (haha). Nicméně pejsek v budce tráví až překvapivě hodně času, a to dokonce i teď v létě a nejen když prší. Dokonce ani netrhá polštář, který jsem mu dovnitř pořídila, i když párkrát jsem jej už přistihla, jak se ho snaží propasírovat ven. Jakmile jej zničí, bude spát na slámě, syčák. Přiložená plastová pseudozáclonka se neosvědčila, vyměnili jsme ji tedy za starou rohožku a ta účel plní dobře (pokud ji pes neškube).

Kočičí tyčinky

Je to jen prkotina, ale takový všeobecný úspěch jiný kočičí pokrm nezaznamenal. Určitě znáte takzvané „tyčinky z DM” – a obdobné nabízejí i jiní výrobci. Tyčinky jsou relativně levné, a pokud potřebuju najít kočku, stačí zašustit obalem a všechny tři se rázem přiřítí. Když nepřiřítí, je jasné, že je některá někde omylem zamčená. Kousky tyček vždy rozhazuju po bytě a kočičky za nimi lačně běhají (jedna tedy jen sedí a kouká, kdy ji milostivě trefím do čela).

Skříň na záchodky

Nechci se vychloubat, ale pohled na truhlu, kterou jsem vymyslela a s pomocí Pecky zrealizovala, mě dodnes těší, kdykoli procházím chodbou, kde je umístěna. Po měsících používání nenese známky opotřebení, ani nevykazuje žádné funkční nedostatky.

Kočky na ukryté záchodky nezanevřely, pes je ignoruje, a jediné, co mě tak trvale trápí, je nehorázné vynášení steliva ven. Nevím, zda to zaznamenal i někdo další, ale Cats Best Oko Plus mě už několik týdnů zdaleka neuspokojuje! Ba naopak, neskutečně mě vytáčí. Hrudkuje i voní pěkně, to ano, ale tak nechutně dlouhé cestičky za sebou kočky nikdy dřív nezanechávaly! Dřevité drobky se tak linou celým bytem v dlouhých metrech. Nechápu, jak můžou tak dobře na tlapkách ulpívat. Něco je špatně. Moc špatně.

Stelivo Cats Best Nature Gold

Tím pádem jsem musela do výběru nejlepších kočičích vynálezů zahrnout luxusní variantu steliva Cats Best, válečkovité Nature Gold. Empirickým výzkumem jsem zjistila, že jeho používání vyjde zhruba o polovinu dráž, ale rozhodně se tolik nevynáší a těžko říci, zda je důležitější ušetřit pár stovek nebo svoje jedny nervy. Momentálně šetřím stovky, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Jen máloco mě dovede tak zdeptat, když pět minut po důkladném vysátí a vytření celé plochy obydlí šlápnu někde u kuchyňské linky do pěšinky pelichajícího skřítka Dřeváka.

Sítě do oken

Naše kočky nechodí z bezpečnostních důvodů ven, ale slunce a vzduch milují. Dokud jim nezbudujeme voliéru, jsou odkázány na pobyt za oknem. Díky sítím to není problém.

Nejoblíbenější je parapet v koupelně a v obýváku (ptačí pozorovatelna). Okno v koupelně poskytuje méně místa, takže jsou tam věčně narvané všechny tři a hádají se, kdo bude sedět v první řadě. Naproti tomu ptačí parapet by pobral i Alfa, ale kočka se tam většinou rozvaluje jen jedna.

Festovní škrabadlo

Co by to bylo za seznam bez kočičího škrabadla. Tak nějak bych zde ráda popsala náš vlastnoručně vyrobený kočičí strom (opravdový!) kotvený až do stropu, ale to je pořád jen hudba budoucnosti, asi jako voliéra (kterou snad jednou nahradím v seznamu sítě do oken). Taky je trochu nefér mluvit v tuto chvíli o škrabadle, které máme teprve pár týdnů, ale risknu to – vypadá fakt bytelně.

Řeč je samozřejmě o sloním sloupu na dřevěné podstavě (oficiální název zní XXL škrabadlo Nature). Pokud by v blízké budoucnosti začalo vykazovat nějaké nepřípustné známky postupné zkázy, seznam zreviduju. Zatím však sisal odolává, sloup se neviklá, podstava se neláme a horní plošina (nahrazená vyhlídkou z jiného šplhadla) je často obsazena (ponejvíce Lindičkou). Na sloupu radostně škrábou všechny kočky a Alf si jej nevšímá.

Psí kouč

Trošku netradiční položka, ale pro nezkušeného psomila nutnost. Psí koučku jsme si objednali hlavně z důvodu vlastní bezradnosti. Samozřejmě je to spíše lidská koučka, napravit potřebujeme my, pes se už tak nějak sveze s námi.

Poukázala na základní a zásadní chyby, které děláme, naučila nás, jak se k psovi chovat (a není to na bázi nějaké sofistikované debaty, jak jsem zvyklá u koček, co si budeme povídat), a ukázala nám, mimo jiné, jak správně s šelmou na vodítku. Když si rozkliknete v Individuáním tréninku Reference, najdete tam i můj nadšený ohlas. Zkopíruju, stejně je to moje:

Prej jsme teď strašně otravní a moc si na něj dovolujem a jemu nedovolíme nic :D (Není to pravda.) Prej si bude muset objednat Člověčího kouče, aby nás zase přivedl zpět k rozumu :) Jste skvělá, všechno to funguje, až jsem vás podezírala, že jste v nestřežené chvíli vytáhla z batohu jinýho psa a podstrčila nám ho za Alfa :) Přiběhl mi dokonce od kolisty se psem, to jsem fakt čuměla. Na vodítku to ještě není úplně košer, ale nesrovnatelný pokrok. A roztomilej bonus navíc – když mejeme nožičky, Alf v sedu sám od sebe zvedá tlapku :D Možná to nesouvisí, ale je to zlatý :) Takže díky a doporučujeme.

Zvířecí hřbitůvek

No a na úplný závěr jsem se po delším zvažování rozhodla přeci jen umístit trochu divnou, neveselou položku. Popravdě mám na toto téma rozepsaný článek, ale možná to sfouknu tímhle odstavcem. Když nám před dvěma a půl lety umřela Babetka, lehce nás hřála jedna obrovská výhoda oproti době, kdy jsme ještě nevlastnili žádný pozemek. Možnost zbudovat si vlastní zvířecí hřbitůvek a loučit se s milovaným tvorečkem vlastně jen tak napůl.

V jednom koutě zahrady jsme určili místo zastíněné stromy a kočičku uložili pod veliký kámen. Teď jí dělá společnost jen pískomil Mitsu a snad se kvůli tomu neurazila, ale víme, že za několik let tam bude hrobečků více a my se ještě hodně nabrečíme. Ale chci říct, že mít na dosah ruky takové pietní místo člověku, nebo aspoň mně, nadšenému hřbitovnímu turistovi, hodně pomůže. Ráda tam nahoru chodím a kochám se, těším se, zda mi napřesrok vykvetou fialky a štvou mě popadaná jablka. V zimě, když je brzy tma, chodím do lucerničky zapalovat svíčku a obzvlášť na Vánoce má to místo úplně zvláštní kouzlo. Myslím, že soukromý hřbitov zvířátek je jeden z nejlepších vynálezů, co kdy kdo vymyslel.

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Tipy a nápady, Ze života | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář