HLEDÁ SE JEANIE!

AKTUALIZACE 2. května
Nová rodina, která si vzala Jeanie k sobě, se majitelce ozvala. Bohužel odmítají jakýkoli kontakt, o vrácení psa nemluvě. Bezcitnost k lidem si nezadá s tou ke zvířatům. Díky všem, kdo se snažili ve věci pomoci.

——

S důvěrou ve své milé čtenářstvo dnes vkládám prosbu zoufalé kamarádky. Prosím, přečtěte a můžete-li, zkuste pomoci. Děkuji z celého srdce!

jean1

Prosím vás o pomoc s nalezením naší fenky Jeanie (džejný, psáno i Janie). Potkalo nás něco neuvěřitelného a já rychle ztrácím naději na to, že se s naším milým potřeštěncem ještě někdy uvidím. Prosím ty z vás, u kterých je naděje, že by se přes ně tyto informace mohly posunout správným směrem, abyste si následující řádky přečetli a zkusili předat zprávu, sdílet, oslovit… Jestliže se tento příběh dostane až tam, kde nyní Jeanie pobývá, mám naději, že se s ní znovu shledám.

Jeanie jsme si v srpnu 2007 pořídily já a moje máma. Pes, kterého jsme si obě odnepaměti přály, nám v podobě dvouměsíčního divokého štěněte najednou dočista změnil život – přinesl spoustu starostí a zničených věcí, ale především lásku, radost a bezmeznou věrnost. Asi po pěti letech jsem se od mámy odstěhovala (obě jsme zůstaly v Brně), a protože Jeanie byla zvyklá na nás obě a my na ni, začaly jsme se o ni nejdříve starat systémem „střídavé péče“ a později, aby měla klidnější režim, žila Jeanie dlouhodobě vždy u jedné z nás a druhá přicházela často na návštěvy. Jeanie tento systém přijala bez větších problémů, byl to šťastný, rozmazlený pes.

jean2

Od konce léta 2015 žila Jeanie u mě, respektive u nás, protože jsem se mezitím vdala (z mého manžela se už dávno předtím stal člen Jeaniny milované smečky). U nás měla podle plánu Jeanie být minimálně rok. Potom ale moje máma dostala pracovní nabídku v Praze a my zároveň čekali miminko. Rozhodli jsme se, že aby máma neodešla do cizího města úplně sama, dostane Jeanie do péče místo nás (a nám se trochu ulehčí období prvních týdnů po narození dítěte). Na začátku prosince se tedy z Jeanie stala „Pražanda“. Vstoupila jsem do osmého měsíce těhotenství a v prosinci zvládla mámu s „pesou“ ještě dvakrát navštívit, než jsem se musela vzhledem k blížícímu se porodu a rizikovému těhotenství cestování na nějaký čas vzdát.

V polovině ledna jsem porodila zdravou holčičku, která je úžasné, ale bohužel také poměrně náročné miminko. Od ledna doteď pro mě cesta do Prahy nebyla možná, bylo to zkrátka příliš daleko. Máma za námi pravidelně jezdila na krátké návštěvy, a tak se mi stýskalo právě po Jeanie. Přestože týdny s miminkem utíkaly rychle, neskutečně jsem se těšila na to, až zase budu moci navštívit svého psa. Prakticky denně jsem ji nechávala pozdravovat, ptala jsem se na to, jak se má, jak zvládá život v novém městě… Moje máma mi odpovídala, že se Jeanie má dobře, že pomalu stárne, spolu chodí na procházky, tráví večery drbáním u televize a podobně.

Šestadvacátého dubna přišel šok. Začala jsem plánovat návštěvu mámy a Jeanie – a dozvěděla se, že Jeanie už u mámy není. Dlouho. Všechny ty řeči o tom, jak si spolu spokojeně žijí, byly lež.

Nejdříve to vypadalo, že máma dala našeho psa rodině, která žije v domku se zahradou nedaleko jejího pražského bydliště. To byla pro mě strašná rána a zrada, ale utěšovalo mě vědomí, že je možné psa navštěvovat a taky snad získat zpět k sobě domů do Brna. Pak bohužel vyšlo najevo, že máma ve skutečnosti neví, kde se Jeanie nachází – dala ji totiž do útulku k adopci.

O den později jsem se přímo od zaměstnankyně útulku dozvěděla, že k tomu došlo už první týden v lednu, tedy v době, kdy mě máma ústně i písemně ujistila o tom, že si Jeanie nechá, ačkoli si kvůli tomu bude muset hledat nový pronájem. Jeanie trpí silnou separační úzkostí, kterou jsme v minulosti několikrát řešily (konzultace s psím psychologem apod.), v plně zařízeném pronajatém bytě poničila dveře a další věci a majitelka bytu dala najevo, že takový pes tam být nesmí. Místo aby máma začala hledat jiný pronájem (nezařízený, aby Jeanie nemohla ničit cizí majetek), začala v prosinci uvažovat o tom, že by pro Jeanie našla novou rodinu. S manželem jsme jednoznačně odpověděli, že to nepřipadá v úvahu. Řekli jsme, že si ji případně vezmeme zpátky k sobě, vždyť jsme se původně stejně připravovali na to, že budeme příchod dítěte zvládat s ní. Bylo to právě na přelomu roku, kdy mi máma napsala, že se s tím nemám stresovat, protože se rozhodla, že si Jeanie nechá. Prý se už dost zklidnila, věci téměř neničí, nový pronájem si máma začne hledat tak jako tak.

Když jsem se dozvěděla, že máma zradila důvěru tvora nejzranitelnějšího, nemohla jsem tomu uvěřit. Představa naší Jeanie, zvyklé rozvalovat se v lidské posteli, jak je zavřená v kotci, je pro mě nesnesitelná, jako asi pro každého, kdo má psa.

S manželem jsme zjistili, že Jeanie skončila v útulku v Libni. K nesmírné úlevě jsme si na jeho webových stránkách přečetli, že jen o dva dny dříve odešla do adoptivní rodiny, která žije v Praze v rodinném domě se zahradou, malé dítě a psa Jacka.

jean4

Okamžitě jsem s nadějí napsala do útulku a prosila o kontakt. Zaměstnankyně útulku ke mně byla nedůvěřivá – samozřejmě, když se po čtyřech měsících ozve někdo, kdo tvrdí, že opuštěný pes je jeho a že o něj nesmírně stojí, je to divné. Ale mě máma opakovaně zásobovala informacemi o tom, jak se Jeanie má (nechala jsem si dokonce poslat i její aktuální fotku, která musela být, jak teď vím, už z prosince), a já neměla možnost jet se o tom přesvědčit na vlastní oči. Zaměstnankyně útulku mi však nakonec přece jen nabídla, že předá můj kontakt adoptivní rodině. Prý je dnes z Jeanie znovu spokojený a šťastný pes a z původně dočasné péče se přirozeně stala péče trvalá. Mám z toho na jednu stranu radost, těžko se mi však smiřuje s tím, že bych psa, kterého miluji a se kterým jsem toho tolik prožila, už nikdy neměla ani vidět.

Momentálně doufám v jeden z následujících konců:

1) Jeanie se vrátí domů. Je možné, že adoptivní majitelé budou natolik velkorysí a soucitní, že mi mého psa po čtyřech měsících péče vrátí. Jsem připravena nabídnout jim vše, co je v mých silách a možnostech, aby i pro ně tato varianta vyšla jako jediná „správná“.

2) Osobně Jeanie navštívím a ujistím se, že je v novém domově nejšťastnější, jak může být. A tím to také může pro mě skončit. Je možné, že se mi adoptivní majitelé Jeanie ozvou, já je navštívím a uvidím, že už si na ně můj pes natolik zvykl, že brát jej zpátky k nám by mu přineslo jen nový stres a smutek. V tom případě nebudu Jeanie vytrhávat z nového šťastného života. Ráda adoptivní rodině přispěji na opravu poničených věcí. Bude to pro mě strašně smutné, ale rozhodně méně než současná situace.

jean3

Adoptivní majitelé Jeanie se mi zatím neozývají, a tak mi nezbývá než pátrat tímto způsobem. Prosím vás, ozvěte se mi. Děkuji vám za lásku a péči, kterou jste se rozhodli Jeanie věnovat. Nechci nikomu způsobovat další utrpení, naopak, chci, aby vše dospělo k nejlepšímu možnému konci. Jeanie však znám a miluji od jejích dvou měsíců, celých osm a půl roku. Jeanie jsem nezradila, neodložila jsem ji. Spolehla jsem se na pravdomluvnost vlastní matky. Dejte nám prosím šanci – i kdyby se jen naposledy vidět.

Na setkání se těší

Helena Haraštová (732 532 134; hharastova@gmail.com)

Rubriky: Neveselý koutek, Události, Ze života | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Nová kniha džunglí

Už je to dávno předávno, co jsem se tu div nezalkla krásou své první fotoknihy, jak jinak než kočičí. Od té doby mi doma přistály i další – psí, dovolenkové, no a poslední dobou hlavně miminovské. Jelikož nám už nějaký ten pátek po domě a okolo domu běhá celé hejno nejrůznějších tzv. němých tváří (s různou úrovní hlasitosti a destrukční účinnosti), nahromadila se mi pěkná snůška fotek zasluhujících kompilaci.

mau01

Čirou náhodou (při pátrání pro nejvhodnějším nosítku na děcko!) jsem  zjistila, že existuje německá firma Saal Digital zabývající se fototiskem, o které jsem dosud neslyšela, a ta poskytuje vybraným hodným lidem (jako jsem já) slevový kupón na vyzkoušení jejich nabušené fotoknihy! A že nabušená je!

mau09mau06

Omluvte kvalitu ilustračních náhledů, musím rychle, než se vzbudí malý záškodník a začne se dožadovat svých práv na stravu a přízeň, ale snad je na první pohled jasné například to, že ve „švu“, tedy v místě, kde je kniha sešitá, není střed fotky vůbec utopený! V kočičí fotoknize utopený byl a kus obrázku tak vždycky zmizel někde ve hřbetu. Nicméně to s potěšením zjistíte, až knihu otevřete. Ještě než ji otevřete, tak ji vytáhnete z miralonového spacáčku a v ruce se vám ocitne ale jako fakt opravdická knížka! Žádný sešitek v deskách, co vypadá jak vyvázaná bakalářka. Nicméně to s vyvalenýma očima zjistíte až poté, co album vytáhnete z kartonové obálky. Ještě předtím totiž padnete na zadek z toho, že v pondělí jste svůj výtvor zadali, a ve čtvrtek ráno už otravuje ppl, že vám něco zase veze a určitě bude zvonit zrovna ve chvíli, kdy uspíte klíště a postavíte si na kafe. No, tak tentokrát stačil zazvonit ještě dřív a překvapivě nepřivezl granule, ale obrázky! Jupí!

mau08 mau07

Dost jsem váhala, zda do alba zařadit jen ty opravdu povedené fotky, nebo i ty, co kvalitou moc neoplývají, ale zase mají vysokou výpovědní hodnotu. Jako třeba ty koupelnové, kde se mimino dožaduje Lindiččina pomazlení a Lindička jeho a já jsem uprostřed a dělám selfie proti oknu a výsledek je jak snímek z mobilu. Nakonec jsem tam vrazila všechny hezké, co splňovaly téma, na provedení zas až tak moc nehledě. Vězte, že na tom super lesklém papíře ani tyhle obrázky nevypadají vůbec blbě.

mau04mau03

Jsem tedy velmi nadšena a pokud potřebujete luxusní kousek do knihovničky, Saal Digital vřele doporučuju. Program na sestavení díla je dostatečně blbuvzdorný a v porovnání s jinými i praktičtější a intuitivnější. Co většinu běžných smrtelníků nejspíš odradí, bude poměrně pekelná cena, ale firma nabízí různé testovací slevy a vyplatí se toho využít. A ani nemusíte mít doma malého Mauglího a jeho chlupatou smečku.

mau05

mau02

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Ze života | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Benji von Eisstadion

Jak se to tedy celé seběhlo, že je nás najednou ve smečce osm? Inu tak. To se dva chytráci přidali do facebookové lokální skupiny a ustrnuli se nad příspěvkem, kde jakási sloučenina saluky a leonbergera hltá z plastikové misky bůhvíco. Shodou okolností se v místě výjevu pracovně nachází příbuzná osoba, kterážto obratem podala detaily na telefon. Detaily zahrnující slovní spojení jako ‚vyzáblej chudák‘, ‚vyhodili z auta‘, ‚chce ho vzít lopatou‘, ‚hrozně hodnej‘ apod.

ben4Ten chytřejší chytrák řekl: ‚Prosimtě jeď pro něj, dáme ho do kupy a budem mu hledat domov od nás.‘ Ten druhý psa přivezl a pod inkriminovaný facebookový příspěvek napsal zhruba: ‚Pes je u nás, stejně jsme chtěli druhýho.‘ Tolik k rozvážnosti pana P.

Pes nás překvapil svým malým vzrůstem a velkým zápachem. Byl okoupán a pojmenován Benji. Najedl se, všechny umlátil vrtichvostem, zkonfiskoval Alfovu boudu, a v klidu u nás přečkal první noc. Na druhý den jsem naložila dítě a Benjiho (vyžádalo si to menší šachy v autě) a vyjela na veterinu. Kde bylo shledáno, že pes vykazuje tyto, prozatím/navždy neřešitelné vady:
– nevyvinutá (zkrácená) spodní čelist
– podezření na dysplazii kyčelních kloubů
– jedno varle putující neznámo kde,
– tzv. vlčí drápy,

a dále tyto, doufejme léčitelné, problémy:
– zánět uší (kapat)
– zánět spojivek (kapat)
– zánět na čenichu (natírat)
– zánět mezi prsty tlapek (mazat)
– sedřené polštářky tlapek (atb).
– průjem (po týdnu vyřešeno kvalitní stravou)

Ze zánětu spojivek se později vyklubalo podezření na obrácená horní víčka, tj. přesun problému do první skupiny.

ben2Už to vypadalo, že budu muset nechat mimino v zástavě, chyběly mi asi dvě stovky a odmítla jsem odjet bez nového obojku, náš pejsek na provizorním lanku, toho bohdá nebude! Naštěstí mi to napsali na futro.

Benji má trochu hrůzu z auta – bojí se nastoupit a pak se bojí vystoupit. Naštěstí je poměrně drobný a dá se s ním manipulovat, tj. přenášet v náručí. V autě se vám chce nacpat na klín a vůbec mu nevadí, že se škrtí na pásu ze zadního sedadla. Tam se neustále vrtí a i v těch nejméně zahnutých zatáčkách, které projíždíte krokem, jezdí ode zdi ke zdi jak na ledě.

Co se týká seznamování s kolegou Alfem, neměla jsem přílišné obavy. Náš černý vlkodlak je kamarád s každým, včetně psů, kteří ho kousnou, po čemž se agresorovi pro jistotu ještě omluví. Stejně tak se ten trouba nechal obrat o boudu. Benji má dle odhadu zhruba rok, jsou si tedy jako odrostlá štěňata věkově blízcí, oba nekonfliktní, přátelští. Nováček je pouze háklivý na jídlo, které brání zuby nehty, ale už se to lepší.

ben1Problém s boudou zatím přetrvává. P. sice obratem pořídil Benjimu identický, o něco menší domeček jako má Alf, nicméně psi to nepochopili, Benji stále lezl do původní boudy a Alf čuměl jak puk. Zahradili jsme tedy vstup a Benji je nucen přebývat ve své menší rezidenci. Svůj názor vyjádřil tím, že jí hned kus sežral. P. na něj snesl svůj hněv a misku granulí a pes se uklidnil. Alf musí vydržet v baráku na chodbě, dokud Benji nepochopí, kam kdo patří.

Aktualizace po další kontrole na veterině:

P. mě přinutil, abych k doktorce vzala oba psy, neb Alf potřebuje vymačkat žlázky a zkontrolovat zarudlé tlapky, naštěstí byl tak velkorysý, že se uvolil pohlídat dítě. Po návratu mě seřval, že mi to trvalo dlouho.

Obávala jsem se velkého dobrodružství a před cestou měla pocity jak před maturitou. Jednoho psa jsem si uvázala k pasu, druhého na vodítko do ruky a vyrazili jsme k autu. Benji má potřebu kolem mě neustále pobíhat, takže si v jednom kuse musím rozmotávat nohy. Alf jízdu autem nesnáší odmalička. Nicméně motivace přítomností druhého psa je mocná! Oba naskočili na sedačku a já je připásala. Cesta proběhla nad očekávání dobře, nikdo nedělal blbosti, nekňučel, nejezdil ode zdi ke zdi (nebylo místo), až jsem v jednom kuse kontrolovala, zda vzadu všichni žijí.

Ovšem cesta od auta do ordinace byla o poznání divočejší. Oba psi jančili v očekávání hrůz, jež na nich hodlám páchat, lítali kolem mě jak posedlí a já se modlila, aby se někdo neurval a nevletěl do silnice, včetně mě. V čekárně Alf naštěstí zalezl zbaběle pod židle a Benji se skamarádil a do pár minut až podezřele intimně sblížil s malým vořechem, aby pak společným dováděním bavili celou čekárnu.

ben3Doktorka shledala, že Benjiho trable ze skupiny B jsou pryč a od příchodu k nám nabral čtyři kila. Tlapky rozedrané od asfaltu jsou zhojené a hebké jak kočičí. Taky mi sdělila, kolik si máme našetřit na kastraci a rentgeny kyčlů, případně na operaci víček. No, začneme šetřením na očkování.

Takže tolik alespoň v kostce. Psychicky se připravuji na uvedení nováčka do domu a představení kočkám. Zatím trénujeme společné stravování s Alfem (tj. misky vedle sebe) a doufáme, že se vyřeší ta lapálie s boudama. Alf je bohužel neskutečný dobrák, čti trouba, a nedokáže věkově i služebně mladšího opičáka srovnat. Ale vidět je spolu si hrát, to je velká radost na duši, a když se onehdy slunili na zápraží a Alf měl hlavu položenou na Benjiho zádech, úplně jsem se tetelila.

Rubriky: Domácí lékař, Události, Ze života | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář