červenec 2005: Jak Šlápeček umřel na leukémii
Nejhorší období mého "kočičího" života, a to hned pěkně z kraje, asi to měla být taková zkouška ohněm, jestli to s kočkama myslím opravdu vážně..
Moje první kočička, ta, kterou jsem si přinesla z útulku, začala pár dní po kastraci chřadnout. Nejdřív jsem její pasivitu přikládala prodělané operaci, po čase už ale bylo jasné, že kočiččina vyhublost, apatie, nechutenství a matný kožíšek neznačí nic dobrého. Byla jsem tak strašně nezkušená! Doktor si byl téměř jistý, že jde o leukémii, kterou si Šlápek přinesl už z útulku a prodělaná operace ji "rozjela" naplno. Přesto jsem nechala udělat test, abych měla stoprocentní jistotu. Byl pozitivní. Vzala jsme si kočičku domů, povzbuzenou nějakými injekcemi a nechala ji odpočívat. Zdálo se, že ji nic nebolí, celý den a noc jen tak pospávala, moc nechodila, rychle se unavovala. Taky skoro nepila, snažila jsem se do ní dostat vodu s glukopurem, ale pak jsem ji tím přestala otravovat, bylo jasné, že se blíží konec a chtěla jsem, aby poslední dny byly pro zvířátko co nejklidnější. Pak jsem jednoho dne přišla z práce domů a viděla, že kočička leží v záchodku. Když jsem na ni sáhla, probrala se a hlasitě zakňourala. Pod zadečkem měla přilepené to, co už nezvládla pořádně vytlačit.. asi se unavila a v záchodku usnula.. Přenesla jsem ji na její polštář a ona i při tom naříkala bolestí.
Zavolala jsem na veterinu a nechala Šlápečka uspat, protože teď už by se trápil. Večer jsem vydezinfikovala celý byt a vyházela Šlápečkovy "osobní" věci. Spát jsem šla k babičce, v tom bytě bych se zbláznila. Tam už na mě čekala Babetka, a to byla moje jediná záchrana. Přišla k nám už před časem, ale po zjištění Šlápečkovy nemoci musela zase zpět k původním majitelům kvůli riziku nákazy. Ti ji ale nemohli už mít déle, takže Babetka šupajdila provizorně k babičce. Zrovna v den, kdy Šlápeček umřel. Po třech týdnech inkubační doby a mých nejhorších obav (přestože se Šlápkem byla jen pár dní a v téměř nulovém kontaktu) jsem nechala otestovat i Babetku - k mé obrovské úlevě byla zdravá. Babetka mi nedovolila příliš smutnit. Byla (a v nepatrně menší míře pořád je) tak šílená, že se jí nedalo nevěnovat a plně její činností, hovorem a krásou zaměstnávat mysl. Každopádně jsem se přesvědčila, že nejlepším a zaručeným lékem na smutek a bolest ze ztraceného zvířátka je zvířatko nové, čím dřív, tím líp.