17. 6. 2005: Jak k nám přišla Babetka
Babetičku jsem našla na internetu v inzerátu mladého páru, který kočičku nabízel z důvodu častého cestování.
Tenkrát se ještě jmenovala Micka, byla zhruba rok a půl stará a naprosto potřeštěná - když jsem přišla na "oťukávací" návštěvu, zběsile lítala po bytě a mě vesele ignorovala. Po značné chvíli si najednou všimla, že nějaká cizí osoba sedí v křesle a jala se mě asi pět minut hypnotizovat svýma neskutečně obrovitánskýma očima. Původní majitelé ji měli od kotěte a hlavně slečna nesla rozloučení s mourovatou krasavicí s těžkým srdcem.
Babetku jsem přinesla smutnému Šlápečkovi (všechny příznaky jsem jako totální idiot přikládala prodělané kastraci), ale do dvou týdnů jsem ji musela provizorně vrátit, protože u "domorodé" kočičky se potvrdila leukémie. Takže seznamování koček tak nějak probíhalo-neprobíhalo - Babetka syčela a Šlápeček si hleděl svého, nanejvýš občas vetřelci vymetl misku. Než jsme se ale všichni stačili rozkoukat, Šlápečkův stav se rapidně zhoršil a během pár dní umřel. Babetku ke mně původní majitelé museli právě ten den večer vrátit, a tak tedy byla kočička - stejně jako já - nucena trávit noc u mé babičky - bylo potřeba vydezinfikovat byt a navíc se mi v něm vůbec nechtělo zůstávat. K babičce jsem zničená dorazila pozdě večer, ulovila kočku a zavřela se s ní v pokoji. (Babička se mi pak přiznala, že se jí trochu bála - lítala jako střela, schovávala se pod postele a skákala na skříně a nikdy jste si nemohli být jistí, odkud vypálí :) ). Hned na druhý den jsme se přesunuly zpět do mého bytu a zahájily další kočičí etapu mého života.