3. 10. 2008: Jak u nás bydlel Koko
Kocourek Koko je dítě ulice. Přitoulal se mi do kanceláře, z jejíhož tepla se mu pranic nechtělo. Jeho krásný zjev, vybrané chování a přítulná povaha mi nedovolovaly malé kotě vyhnat na ulici.
Vzala jsem na sebe nelehkou roli zachránce (ehm) a kocourka se ujala. Tedy do té míry, že jsem se postarala o jeho veterinární ošetření a vybavila jej "techničákem", denně jsem mu dodávala žvanec, teplé bydlo a kus toho pomazlení.
Ačkoli to bylo minimálně oboustranné. Poté, co již nebožátko nemohlo nadále setrvávat v utajení v místě mého zaměstnavatele, začala jsem ho pomocí internetové inzerce nabízet k osvojení. Otázkou zůstalo, kam ho umístit, než najde nový domov. Tušíte správně, byla jsem nucena předhodit to sotva půlroční škvrně naší tříhlavé sani.
Poučena nemilou zkušeností doby minulé, nechala jsem Koka otestovat na leukémii a po negativním výsledku jej přinesla domů. Kočky se kupodivu chovaly dle očekávání. Mášenka byla tradičně z nového předmětu vystrašená a celý první den strávila v bezpečí za květináčem kokosové palmy. Babetka nemohla zvědavostí posedět na místě a neustále Koka sledovala, jakmile se však na ni kocourek podíval, zle na něj zasyčela. Adélka zprvu kotě shledala zcela nezajímavým a nevšímala si ho.
Později si ale ve své malé kulaté hlavičce vytvořila teorii, že Koko je do domu nasazen za účelem nahrazení její osoby! Jala se ho nenávidět a ječela na něj, kudy chodila. Mělo to ovšem i pozitivní stránku - z toho šedého netýkavého jelimánka se stal vtíravý mazel! Je na pováženou, jak se musela o svou existenci a mou přízeň bát!
I když v naší domácnosti padl návrh, že si podmanivě černého krasavce s bílou náprsenkou necháme sami, nejen abychom zvýšili počet zástupců mužské populace, zvítězil zdravý rozum a kocourek již po dvou dnech putoval k novému člověku a nové kočičí kamarádce. Velmi brzy jsem dostala první dobré zprávy: Koko další stěhování svého malého ranečku snesl zcela bez úhony, vrní, mazlí se, hraje si a domorodá kočka už na něj nesyčí. Přeju jeho nové smečce hodně štěstí a lásky. Nikdy na tebe, Kokísku, nezapomenu!