Kočičí přání budiž splněno

Víte, jak smysluplně obdarovat stovky opuštěných a nemocných koček během pár dní? Jak mezi desítky soukromých útulků a depozit po celé republice rozdělit statisíce korun? Již druhým rokem se tuto zdánlivě neřešitelnou výzvu daří plnit prostřednictvím „Stromu splněných kočičích přání“.

Myšlenka projektu je prostá a přitom tak geniální – každý z nás si může podle svých sympatií, empatií a finančních možností vybrat z přehledného tabla kočičku a pohodlným způsobem jí splnit konkrétní přání. Většina zvířátek ocení kvalitní krmivo, některá potřebují speciální diety, jiná kvůli zranění silikonové stelivo, další by ráda vlastní pelíšek a zbytek potěší třeba hračka. Současně máte možnost všem těmto malým koledníkům zajistit bezstarostnou existenci v jejich dočasných domovech tzv. naplněním misky, tj. zasláním obnosu, který pokryje měsíc nákladů na jejich živobytí.

Já si takto o loňských Vánocích, kdy jsem se o akci dozvěděla (a to už běželo třetí kolo), vybrala kočku jménem Maličká, která mě zaujala svým osudem, a poslala jí částku na její oblíbené krmení a též naplnila misku. Několik dní po akci mi do mailu přišla tato fotografie:

„Obdarovali jste kočku Maličká“

Nedovedu si představit milejší projev poděkování. Těší mě už samotná snaha útulků a organizátorů všechny dary zdokumentovat a svědomitě s pořízenými fotografiemi obeslat jednotlivé dárce, ale pokud vám ta „vaše“ kočička navíc ještě takto pyšně zapózuje, nemůžete se nedojmout. Když byla letos na jaře vyhlášena velikonoční etapa Stromu kočičích přání, čekala jsem opět na Maličkou, ale tajně si přála, aby už měla své exkluzivní obdarovávače a na tablu se neobjevila. A moje přání se nakonec také splnilo – Maličká už si užívá péče v novém domově!

Mouráček z Kočičí naděje

Hledala jsem tedy jinou kočku a samozřejmě našla – ve stejném útulku kocourka Mouráčka. Dostal ode mě finance na stelivo a taky jemu jsem naplnila na měsíc misku. Jsem zvědava, zda bude s dárkem tak hezky pózovat jako Maličká nebo jej možná předvede přímo v praxi, abych si ten vděk užila pořádně :)

Na stránkách projektu si můžete prohlédnout galerii z předešlých akcí. Po najetí kurzoru na obrázky si přečtete, kdo a s čím se nechal fotografovat. Občas bohužel narazíte na smutné zprávy, že se zvířátko svého dárku nedožilo a museli jej převzít jeho kamarádi v útulku. Ale těch veselých je mnohem víc. A vůbec nejradostnější jsou ty, kde si kočička pomocí této virtuální koledy našla opravdový domov. Přeju si, aby takových bylo co nejvíce.

Posted in Tipy a nápady, Události | Tagged , , | Leave a comment

Ježci v kleci

Kočičky držené po většinu života v malém bytě mají větší sklony k tloustnutí a hloupnutí. Proto na ně neustále líčím různé zákeřné, leč bezpečné pasti.

Mášo, jseš vážně tak pitomá?

Již delší dobu s úspěchem používáme tzv. Labyrint od firmy Hagen, krmítko na muří noze, z jehož otvorů si průměrně chytré zvířátko granulky po jedné či dvou samo vyšťourá a transportuje dolů do záchytné misky či rovnou do tlamičky. Nadprůměrně chytré zvířátko (a nikdy bych nevěřila, že tak jednou nazvu naši Adélku) krmítkem mocně zatřese jak Mrazík s jedličkou a granule mu v hojném počtu nasněží do misky.

Mášenka nasazuje zoufalý výraz

Před pár dny mě uchvátila jiná sofistikovaná krmná stanice. Nazývá se Stimulo  (vyrábí Aikiou), vypadá jak trpasličí uhelná elektrárna a samozřejmě již stojí u nás v kuchyni. Jídlo hrou, hra jídlem, tak zní naše heslo. Po pomyslené ose „nažhav dráty – zatni svaly – odměň se“ předcházíme jak mozkové pasivitě, tak neřízené obezitě (nebo se o to aspoň snažíme). Kočička se bezmyšlenkovitě neláduje, ale je nucena dumat, jak se k potravě dostat. Ta chytřejší (nebo říkejme motivovanější) se rozhlédne a už strká packy na správná místa a cpe si žgraně. Ta druhá (říkejme mentálně pohodlnější) hloupě kouká, čeká, co odpadne úspěšnější kočičce od pusy a to se snaží polapit. Jakmile nasycená kamarádka zcela nesolidárně odejde, truhlík se posadí, založí packy a smutně kouká. Nevíte, zda se smát nebo brečet.

Adélka zkoumá komíny

Samozřejmě se vám roztomilého nešťastníčka okamžitě zželí, takže mu začnete názorně vysvětlovat, že granulky jsou schované na dně komínků a rozhodně na ně neuvidí, když se bude takto válet na zemi. Pak strčíte do jednoho zásobníčku svůj prst a povysunete granulky až k okraji. Mášenka zamrká očičkama, ale ve chvíli, kdy granule pustíte zpět na dno, upře na vás zoufalý pohled a vám je jasné, že stále věří v pečené holuby, co sami lítají do pusy. Zopakujete to tedy ještě několikrát, a najednou – alelujá! Kočička strká chlupatý pařátek do komínku a vesele konzumuje. Zelené zásobníčky jsou vyměňovatelné, máte na výběr ze tří velikostí, hned druhý den jsem nízké mističky vydloubla a nainstalovala místo nich vysoké komíny.

No co, jen mi to trochu dýl trvá...

Je zajímavé, že v Labyrintu krmivo zůstává poměrně dlouho, dosypávám vždy stejnou dávku po dvanácti hodinách, část do krmítka a část do Stimula. Z komínků granulky zmizí o poznání rychleji, zatímco v Labyrintu občas nějaké i zůstanou „přesčas“. Kočky se nicméně nedožadují přídavků, tak věřím, že jsou spokojeny a dostatečně nasyceny.

No a třetím dietním ježkem v kleci je modrá plastová koule SlimCat (vyrábí PetSafe) s nastavitelnými otvůrky, do které vložíte suché jídlo (já ji pojala jako dávkovač na různá kokinka – maltózové čtverečky, sýrové kuličky, apod.) a kočky kouli koulejíce obsluhují se samy, neb obsah se sype řečenými otvory ven. Toliko teorie. Adélka kouli víceméně ignoruje, Mášenka první den byla úplně konsternována a na princip výdeje potravy zdaleka nepřišla. Čekala, až zázračnou kouli rozpohybuju já a pak jen sbírala nezasloužené dobroty, o kterých se patrně domnívala, že vyrůstají náhle přímo ze země. Druhý den si však kočička přešlápla a pochopila, jak se věci mají. Teď už koulí sama packou i čumáčkem a vesele chroupá. Je to drobná zábava odehrávající se na velmi malé ploše (naivně jsem si představovala, že kočky budou míč prohánět po celém bytě) , ale zpestří den a aspoň z toho není takový binec.

Posted in Domácí lékař, Testujeme, Tipy a nápady | Tagged , , , , , | Leave a comment

Cat-sitting aneb Tak radši nikam nepojedem…

Snad každý, kdo kdy sdílel domácnost s kočkami, alespoň jednou v životě sháněl hlídání na dobu své dočasné nepřítomosti nebo je sám jinému nešťastníkovi poskytnul. První varianta je podle mě ve většině případů o poznání složitější a stresuplnější. Svěřte někomu cizímu svá milovaná zvířátka. A čím cizejší ten člověk je, tím hůře.

Otázky Václava Hlodavce

Já vždy vytvořím sofistikovanou dokumentaci, kterou vyvěsím za vstupními dveřmi na nástěnce. Sestává z harmonogramu určujícího dny,  kdy se dostaví která osoba (jde-li o dlouhodobější absenci a jeden vymetač záchodků ji nepokryje), dále plánku bytu s barevným vyznačením všech strategických bodů (záchodky, misky, úložiště granulí, ubikace pískomila, fontána…) a nakonec seznamu činností s přesnými instrukcemi. Aniž bych měla v úmyslu jakkoli shazovat inteligenci svých přátel, zastávám v tomto případě heslo, že více je někdy více a nešetřím informacemi. Podklady samozřejmě zasílám v předstihu i elektronicky, aby pověřené osoby měly čas se připravit a vznést případné doplňující dotazy. Na konci dokumentu uvedu telefon na veterináře a mapu se zvýrazněnou cestou do jeho ordinace, pro jistotu telefon na kočičí pohotovost a samozřejmě telefon na sebe, pro případ, že by někdo z hlídačů byl okraden o mobil a musel mi volat z budky. Poslední bod v seznamu instrukcí je vždy stejný – žalostně prosím o zaslání informativní sms, že je vše v pořádku. Ať se nacházím kdekoli, nemám klid, dokud večer nedostanu uklidňující zprávu, že kočky jsou živé i zdravé a pískomil se nestal jejich večeří.
Pokud se vám osvědčení krmiči odstěhují nebo prostě nemají v potřebném termínu čas, jste poměrně namydlení. Můžete si zaplatit službu agentury, funguje-li nějaká v místě vašeho bydliště, nebo si podat inzerát mezi svými virtuálními kočičími přáteli a zkusit se pro změnu seznámit i v reálném životě (nejlépe s někým, koho zná někdo, koho už v reálném životě znáte) . V každém případě to bude o nervy.

Kdyby to tak viděly moje kočky!

Vybírejte a prověřujte důkladně, tomu člověku svěříte nejen klíče od své domácnosti, ale hlavně svoje kočky! Někdy však může být zodpovědnějším pečovatelem  kočkou nepolíbený cizinec, než kamarád, který se doma stará o pár venkovních příživníků a zapomene vám před odchodem zavřít okno (protože si špatně přečetl instrukce, bod 18: Přesvědč se, že jsou důkladně zavřená všechna okna!) To je ovšem riziko opouštění koček. Z vlastní zkušenosti ještě přidám jednu radu: jestli budete pro hlídače přidělávat nové klíče, vyzkoušejte je nejprve v zámcích! Nestane se pak, že vám bude vpodvečer do tichého laponského lesa s minimálním dosahem signálu psát vaše vzteklá matička, že se nemůže do toho zas*anýho bytu dostat, a že se může na nějaký zas*aný kočky vys*at a že jede okamžitě domů. Ušetříte si dlouhé volání, přemlouvání, aby přijela znovu ráno a počkala na zámečníka, kterého samozřejmě v Brně sháníte z Finska vy. Nestrávíte bezesnou noc plnou hrůzných myšlenek na hladové kočky, pročůrané postele  nebo doutnající fontánku. Jednoduše, základem je nepodcenit přípravu! Anebo zůstat doma…

Růžoví čumáčci v akci

Cat-sitting z druhé strany, tedy když jej vy někomu poskytujete, bývá naopak velice příjemnou kratochvílí. Sice může být otrava trmácet se ve vánici přes půl města po náledí do domu, který sídlí na kopci a vedou k němu úzké silničky obsypané nahusto zaparkovanými auty, ale pohrát si a pomazlit se s úplně jinak barevnými, jinak vonícími a jinak reagujícími kočkami je osvěžující zážitek. Můžete tak třeba obstarávat zázračné kocoury, o nichž majitelka tvrdí, že NIKDY nelezou na stůl nebo na linku. Když jí po návratu z dovolené ukážete usvědčující fotografie, vynadá vám sice, že jste jí zkazili zvířata, ale vy víte, že cizí kočka vám svěřila své tajemství a máte příjemný spiklenecký pocit (ve skutečnosti jste cizí kočce úplně ukradení a na stůl vlezla jen proto, že si z vás nic nedělá). Kdo má doma tmavé čumáky, bude se tetelit nad růžovými nosíky a polštářky tlapek, kdo má krákosrsté kočky, slastně se zaboří do dlouhých chlupů, majitelé britek si rádi ohmatají naprosto odlišnou orientálku a tak dále. Je to prostě krásný výměnný, obohacující obchod.

Damián na linku nikdy neleze!

 

Posted in Obrazem, Ze života | Tagged , , | Leave a comment

Stříhání ovcí aneb Furminátor útočí

Boj s kočičími chlupy se tu už řešil. Téma si však s nastalým jarem a časem megalínání zaslouží zvláštní připomínku.

Dlouhá léta jsem kočky odchlupovala pomocí hezkého a poměrně schopného drátěného kartáče od Hagenu, až se jednoho dne ucho utrhlo. Tedy rukojeť zlomila. Spravila to izolepa, ale to už v českých kočičích kuloárech vystrkoval růžky zázrak a spása všech zvířecích kadeřnických salónů a já měla skvělou záminku tento vynález do domácnosti pořídit též.

Babetku s vždy dokonale upravenou a nikoho neurážející srstí česat nebylo třeba. (A i kdyby bylo, stejně by se nečesalo, protože, cituji, zaprvé Babetka je krásná i bez česání a zadruhé kartáč je ďáblův nástroj, kterým ji chci beztak stáhnout z kůže a z té pak udělat podložku do Adélčina pelíšku. Frrrr! a teleportovala se někam pryč.) Zato Máša a spol. aneb Chlupatice s. r. o., to je jiná liga.

Na rozdíl od malé mourinky s decentním kožíškem obě disponují hustou izolační vrstvou s nadpřirozeně polétavými vlastnostmi, jejíž schopnost regenerace je zcela v rozporu se všemi biologickými zákony. Jinak řečeno – kudy projdou, tudy línají. Na koho usednou, ten je poctěn štědrým vzorkem hebkého biomateriálu. K čemu jedlému přičichnou, v tom budete lovit chlupy, než/až to dáte do pusy. Proto je třeba eliminovat srst česáním. Naštěstí se mu nebrání. Naopak, jsou z něj nadšeny a očka jim zasvítí, i když jim ukážu svůj lidský hřeben a klidně si jím hned nechají přičísnout pěšinku (kdekoli na těle).

Mášenka vzorně spolupracuje (způsobem sobě vlastním), nastavuje hlavičku (nejraději si nechá česat tváře – že to má pramalý odchlupovací efekt, ji nezajímá, může se uvrnět), načež sebou sekne na záda, nechá si chvíli česat břicho, pak začne vrčet, že jsem drzá, zvedne se a vyžaduje česání za pochodu. Rázuje si sem a tam po pokoji a já za ní klušu jako pitomec a snažím se dočesat zbytek černého kožichu včetně ocásku. S oblibou se zastavuje pod nízkým stolkem, kam se nedostanu, a kouká, proč se nic neděje. Pak někde vyštrachám Adélku a zcivilizuji i tu – nijak neprotestuje, také hned spouští motor a je všeobecně spokojena. Tedy dokud nezavadím o nějaké zakázané území (které se nepředvídatelně obmněňuje).

Od doby, co na tento proces používám Furminátor, si myslím, že moje kočky jsou příčinou vzniku plemene sphynx. Všechny sphynxí chlupy jsou na naší Mášence a Adélce! Kde by se jinak ty hromady srsti braly? Z jednoho (poměrně) malého zvířátka těžko! Po krátkém kosmetickém zásahu leží na podlaze dva objemné kopce, šedivý a černý, ze kterých byste bez nutnosti většího šetření snadno uplstili svetr volného střihu. A nejhorší na tom je, že původní držitelé těchto kopců vypadají a pelichají pořád stejně!

Posted in Testujeme | Tagged , , | Leave a comment

Čtení z kadibudky

Minulý týden jsem se už chystala brečet, že nadějně se tvářící Calibra 36 pro kastráty se neosvědčila a já vyhodila koruny za sedum kil voňavých (mimochodem velmi chutných) trojúhelníčků oknem. Obě kočičky ji sice hned pojídaly poměrně radostně, ale Adélka pak produkovala miniaturní kravince a Mášenčiny bobky taky nebyly z nejkompaktnějších. Mrzelo mě to o to víc, že složení těchto superprémiových a hypoalergenních granulí je opravdu příznivé a navíc za rozumnou cenu. Kamarádka (která mimochodem musí dodnes snášet podrobné reportáže o vyměšování mých koček), mi implicitně sdělila, že jsem idiot, a že je nutné nové krmivo zavádět postupně – tedy míchat je s tím původním a pomalu zvyšovat poměr ve prospěch nového. Tento fígl jsem tedy zcela v souladu se svou opožděnou inteligencí nasadila do praxe po cca desíti dnech nové diety. A hle, po pár dnech a za důkladného monitoringu obsahu záchodků se zažívání upravilo a bobky už vyhlížejí zcela nezávadně. Dále jsem postupem času vypozorovala, že Calibra nejde moc na odbyt, z čehož se dalo usuzovat, že a) kočkám už nechutná, nebo b) je hodně sytá a kočky jí tak sní méně a zhubnou. Nebo nepřiberou. Nebo jenom trochu. Jednoduchým testem (s použitím váhy) jsem prokázala neotřesitelnou nepravdivost bodu b), a to všech jeho podvariant. Ale nešť.

V mezičase jsem ze strachu z přetrvávající nestravitelnosti Calibry stačila objednat Brit Care, též v úpravě pro kastráty (složení je hodně podobné, ale nejsou v něm jabka) a pevně doufám, že se osvědčí, neb ráda podpořím domácí výrobce. Hlavně musím být prozíravější, a až jej uvedu na jídelníček, budu nejprve přidávat malé množství ke Calibře, aby si kočičí žaludky nenásilně zvykly na změnu. (Interní poznámka: nalepit rudým fixem psanou připomínku na pytel s granulemi!)

Oproti tomu všeobecně velmi dobře trávený šáchor, kvůli kterému jsem se několik nocí probouzela, jen abych ukáznila zdivočelou Adélku lačnící po rostlinném zákusku, byl dávno odporoučen do věčných lovišť. Samozřejmě jsem brzy měla kočičího škrábání po koupelnových dveřích a rušení mého, už tak nedostatečného spánku plné zuby a kytku přenesla ze zajetí do volně přístupné kuchyně. Jak se dalo očekávat, zhruba po třech dnech byl pohled na ni zcela k pláči, a když si kočky začaly hrát s obnaženou hlínou, letěla, resp. to málo, co z ní zbylo, z domu.

(Čekáte, že prozradím, kolik kočky přibraly? Čekáte marně!)

Posted in Testujeme | Tagged , , , | Leave a comment

Skleník na kočky

Totiž pro kočky. Totiž proti kočkám. Aneb jak jsem v IKEA objevila další skvělý vynález.

Jde o malý skleník, lépe řečeno plexiskleník, určený na sazenice (ale zlobivá kočička by se do něj taky vešla, haha). Já do něj schovávám rostliny, které potřebuju uchránit před lačnými býložravci. (Ideální např. v období, kdy jim nemůžete zacpat huby šáchorem.) Jelikož je nemyslitelné, že bych domácí flóru volně stavěla na okno, krčí se v různých tmavých koutech těsně pod stropem, kam se kočky (zatím) nedostanou. Podle toho mé nebohé kytičky taky vypadají. Ty, co se tvářily nejžalostněji, jsem pokusně umístila na regeneraci do prosluněného skleníku. Po pár dnech už rašily nové výhonky a vyrůstaly čerstvé lístky. Hurá! Skleník má samozřejmě poněkud omezené kapacity, ale na pažitku, bazalku, rozmarýn nebo petržel úplně stačí. Konečně si mohu doma založit bylinkovou minizahrádku, která přežije více než dva dny!

Posted in Testujeme, Tipy a nápady | Tagged , , , , | Leave a comment

Kočky na dietě V.

Fascinuje mě, jaké nadšení neustále v naší Mášence vyvolává pták na udici. Nic jiného ji tak nerozdovádí a hlavně – nerozpohybuje! Dnes opět předváděla neskutečné sprinterské výkony. Schválně jsem opakovala pokus, kdy peří v půlce běžecké trati zastavím. Kočička je sice zaregistruje, ale celá natěšená běží hlava nehlava dál, načež se rozplácne o stěnu, otočí se a pokračuje v pronásledování. Důsledně ji pozoroju a kontroluju, jestli není příliš zadýchaná. Pomalu bych přísahala, že se zalyká ne z nedostatku vzduchu, ale samým nadšením ze hry.
I Adélka za umělým ptáčkem každý den radostně běhá (s Mášenkou se to ale nedá srovnávat) a neomrzel ji ani energický lov ležmo. Dokonce předvedla i několik nevídaných výskoků kolmo vzhůru.

Kouličky na pastvě

Chystám se však sdělit především to, že jsem dnes odpoledne do misek nasypala poslední dávku dietních granulí RC VD Obesity, a ukončila tak naše veterinárně naordinované hubnoucí snažení. (Sedmikilový pytel vydržel dvěma kočkám přibližně dva měsíce.) Celou akci hodnotím jako spíše neúspěšnou. I když ne tak úplně. Utvrdila jsem se v poznání, že základem veškerých snah o snížení váhy je u zvířátek, stejně jako u lidí, především smysluplný a pravidelný pohyb. Taky je důležité hlídat krmné dávky aneb nepřežírat se. Nic nového. Člověk si svá předsevzetí kazí slabou vůlí a nízkou sebekázní, kočičí režim naopak nabourává… člověk slabou vůlí a nízkou sebekázní. Slabší jedinci neodolají už smutným pohledům u prázdné misky, ti odolnější zase brzy podlehnou nočnímu hladovému ječení nebo jinému protestnímu randálu, ostatní nevydrží denně pobíhat jako šílenec po bytě s provázkem v ruce.

Určitě je ale lepší dělat něco, než-li nic. Největší nepřítel štíhlé linie je nuda a zevlování. Proto budu dál kočky prohánět pomocí peříček, častěji je pročesávat (to byste koukali, kolik se toho u česání nachodí), servírovat jim odlehčené granule (už zítra otestujeme Calibra Cat Neutered 36) a hlavně namáhat jejich mozečky při „honbě“ za potravou pomocí různých lstí. Uvědomuju si, že čas, který my, lidé, trávíme v práci, mohou kočky vyplnit jen třemi aktivitami – spánkem, jídlem a vyměšováním. Nedělám si iluze, že by v naší nepřítomnosti tajně pořádaly Olympiádu. Proto je nutné jim přístup k jídlu co nejvíce zkomplikovat a ozvláštnit. Kromě sofistikovaného krmítka nyní přemýšlím o plastové kouli, která vypouští granule, pouze pokud do ní kočka strká, ale taky například zcela jednoduše rozděluju krmné dávky do čtyř misek na různých místech v bytě a tyto po čase pro zmatení nepřítele obměním.

Bytové kočky jsou znevýhodněny přiděleným miniaturním teritoriem a je jen na nás, jak jim omezené možnosti duševních i tělesných aktivit vynahradíme. Některé to potřebují méně, jiné více. Jak jsme se mohli přesvědčit, chování kočky ovlivňuje i její původ. Babetka měla v sobě řádný kus orientálky („inteligentní, velmi sociálně zaměřená, energická, chce se podílet na každé domácí činnosti“); Mášenka je stoprocentní sibiřka („klidné, přítulné plemeno s příjemnou povahou“) a Adélka britka („vhodná pro chovatele, kteří chtějí mít pokojného domácího mazlíčka“) – jak vidno, už z těchto taktně strohých oficiálních charakteristik je jasné, že máme doma v zásadě dva lehce ňoumoidní povaleče. (Asi bych měla na noc odinstalovat žaluzie, tuším pomstu…)

S váhou 5,25 a 5,85 tedy uzavíráme náš malý seriál o boji s obezitou, ale případné další zajímavé poznatky si samozřejmě nenecháme pro sebe.

Pozor: obrázek níže je fotomontáž. Adélka si ve skutečnosti myslí něco úplně jiného.

Štófíček přemýšlí

Posted in Domácí lékař, Obrazem, Ze života | Tagged , , , , , , | Leave a comment

Hlášení místního rozhlasu


Obludy dnes v noci vymyslely novou bojovou hru. Účelem je divokým škrábáním zdolat zavřené dveře, vloupat se do koupelny, vyskočit na polici, povalit květináč se šáchorem na zem, seskočit dolů mezi střepy a hlínu, celý šáchor zlámat a sežrat, odejít z koupelny, roznést hlínu po bytě a poblít natrávenou rostlinou všechno savé. Zatím se naštěstí nedostaly ani přes první bod, zato mimo hru trénují některé body další. Asi je brzo roztrhnu jak dva tlustý hady!

Posted in Obrazem, Ze života | Tagged , , | Leave a comment

Jipijájá jipijipijé!

Jak já bych chtěla být kočka. Závidím domácím povalečům i těm, co lítají volně po venku. A nejraděj bych byla taková, co má po vsi vytipovaná tři čtyři obydlí, kde jsou lidé přesvědčeni, že ta milá kočička chodí jenom k nim a bez jejich péče by umřela hlady, takže jí denně podstrojují chutné krmě, zahrnují ji péčí a poskytují teplé pelíšky. Jen aby mě nechtěli všichni čtyři očkovat a kastrovat!

Ale proč mě to celé napadlo. Včera jsem se v Hornbachu při nákupu ptačího zobu nechala zlákat na zlevněné psí deky. Nabízely se v červené a hnědé barvě a ve dvou velikostech, menší asi tak na jezevčíka a větší na dalmatina (možná jsem tato plemena zbytečně poddimenzovala, nemám je v oku, ale pokud se chtějí pořádně natáhnout, rozhodně jim nebudou přesahovat nožky). Zespod mají jakousi naducanou imitaci ovčí vlny, horní vrstvu představuje hebký měkký textil s vyšívanou aplikací otisku psí tlapy. Pro kočičí hovění jako dělané! Mášence i Adélce deka moc sluší, stejně tak naší podlaze. Máša, která i jindy chvílemi vypadá jako zmutovaný špic, na této podložce dokonale klame tělem. Zvláště když se na ní mrská při lovu peříček. To nadšení ve tváři podpořené lesknoucíma se očima, dobrosrdečný výraz plný očekávání, radostně se vrtící ocásek a pootevřená tlamička, která se vyloženě směje, dají člověku na chvíli přemýšlet, zda to malé pometlo není ve skutečnosti nějaký divný pes.

Abych se však plynulým obloukem dostala zpět k prvotní myšlence tohoto příspěvku. Že já (si) nekoupila raději tu větší deku! Válela bych se na ní spolu s kočkama, jů! Je opravdu strašně heboučká a hřejivá a úplně vyzývá ke schoulení a chrnění. Včera jsem se vetřela do pelíšku k Adélce, a i když mě pustila jen na kousek, vůbec se mi z něj nechtělo vstávat. Nicméně všeobecná radost z deky nebyla nic ve srovnání s tím, co se strhlo po odhalení druhého hornbašího dárku.

Je to zelené,
šustí to,
je to chutné,
co je to?

Špatně, není to pečený had! Kdysi před lety mi Pecka na nějakém vánočním trhu koupil nafukovací balónek ve tvaru Tweetyho. Když jsem o chvíli později zjistila, kolik ho to stálo, měla jsem velké výčitky svědomí. Jenže pak cestou domů přes půl města jsme pomocí poletujícího žluťáka rozveselili asi osm dětí (o kočkách doma nemluvě). Chci tím říct, že někdy je předčasné litovat na první pohled vyhozených peněz. Ale zpátky k naší věci – když už jsem byla v rozhazovačné náladě a zároveň výrazně ušetřila na výprodejové ptačí směsi (asi už je fakt po zimě), rozhodla jsem se našim ušatým zlobuchám zpestřit kromě odpočinkového programu i jídelníček. Po chvíli nerozhodného zkoumání mdle vyhlížejícího osení mi zrak padl na zajímavé rostlinky hned vedle. Rozšířily se mi zorničky, předražené obilí letělo stranou a já klopýtala ke kase s krásným, svěžím, košatým šáchorem v náručí! V autě jsem přemítala, zda jsem to přece jen trochu nepřepískla s rozpočtem. Po návštěvě Hornbachu jsem měla mít v autě jen dvě kila zobu do krmítek a jedny zahradnické nůžky á 50 Kč. Naštěstí se brzy dostavil „Tweety efekt“.

Reakci kočiček bych vám přála zažít, předčila má nejsmělejší očekávání. Cítíli jste někdy molekuly štěstí ve vzduchu? Naší koupelnou jich včera večer poletoval bžilión! Rozjařená Mášenka mi nejdřív div nesežrala igelitový pytlík, ve kterém jsem šáchor přinesla. Pak skočila do vany pod sprchu, nehledíc na to, že se bude rosit spolu s kytkou. Jen aby do sebe už už mohla nasoukat všechna ta lahodná paraplíčka! Adélčino blažené vrnění vibrovalo místností, když se s lístky doslova mazlila. Já nad celým tím rajským výjevem stála s úsměvem kolem hlavy a snažila se před pažravými tlamičkami uchránit aspoň mladé výhonky. Opravdu nerada jsem jim kytku nakonec vzala a dala ji vzpamatovat na nepřístupné místo (rozuměj do zavřené místnosti).

Dnes v noci jsem mimo jiná alotria slyšela typické natahování (krr-krr-krr), takže bylo jasné, že ráno budu stírat z podlahy recyklovanou flóru. Taky že ano. A co myslíte, byl znečištění ušetřen nový pelíšek? Správně, nebyl. Byl zblitý z poloviny. Za všechnu tu radost to každopádně stojí. Jipijájá jipijipijé!

Posted in Testujeme, Tipy a nápady, Ze života | Tagged , , , , , | Leave a comment

Světový den koček

Světový den koček je každý den v roce, to se rozumí samo sebou. Ale toto jsou zas jakési oficiality. Cituji:

Světový den koček se slaví v USA 29. října, v Rusku 1. března a v Polsku 17. února.
Myšlenka svátku vznikla v Itálii. Den koček má za úkol zdůraznit význam koček v životě lidí.

Nechápu, proč se tento významný den neslaví všude stejně, nejlépe podle Italů, když už ten chvályhodný nápad měli. U nás tak svátek připadá na stejný den, jako v Polsku, asi že je to nejblíž. Naservírovala jsem tedy kočkám kuřecí konzervu Shiny Cat, nad kterou podle předpokladu ofrněly, dojedl ji Dědek a přiznám se, že jsem chvíli přemýšlela, zda ji neokořenit a nepředložit k večeři Peckovi. (Jelikož ochutnávám všechny kočičí pokrmy, ujišťuju vás, že by nelitoval. Obzvlášť poté, co se musel spokojit s dva dny starou rybí pomazánkou).

Takže běžte pohladit své kočičky, promluvte k nim vlídně a uvědomte si, jaký význam ve vašem životě mají. Popřemýšlejte, jaké to bylo „před kočkama“ a jaké „s kočkama“. Já k tomu řeknu jen tolik: Není snad přízeň tak inteligentního a svéhlavého tvora jedním z nejvíc obohacujících zážitků v rutinně člověčích dní? Je. Proto všem hlavně přeju, aby ještě hodně dlouho nemuseli přemýšlet, jaké je to „po kočkách“. Protože to je moc a moc smutné.

Hodně zdraví všem!

Posted in Tipy a nápady, Události, Ze života | Tagged | Leave a comment